Škleb nesluší ani lidské tváři, ani lidské duši

Citát, který léta znám, zřejmě bude ze Shawova Pygmaliona. Starý ironik Shaw se hodí - chci totiž psát o ironii a sarkasmu na straně jedné a šklebu, pošklebování a pamfletu na té druhé. Jakákoli podobnost  či souvislost... atd.

Největší mistři ironie a kousavého sarkasmu byli v české literatuře Karel Havlíček Borovský a Josef Škvorecký. Oba svým vrstevníkům nejednou šlápli na malíček a dokázali rozzlobit nejednoho rigidního šosáka.

Karel Havlíček, než se stal čteným a uznávaným novinářem, rozčilil kdekoho, nejznámější je zřejmě jeho článek o Tylových vlasteneckých povídkách, ale Tyl nebyl jediný postižený.  Budoucí "národní mučedník" se v hektické druhé polovině čtyřicátých let 19. století choval trochu jako lokomotiva. Nutno podotknout, že nikoho neurážel bezdůvodně, že své výtky dokládal logickými argumenty, vystříhal se osobních útoků  a vůbec se choval vesměs velmi eticky. Znal starou pravdu svého řemesla - že slovo je zbraň a slovo napsané má dvojnásobnou sílu. Neměli bychom je proto používat k nízkým, zlým účelům - dar slova by nám totiž mohl být lehce odebrán.

Stejné pravdě nepochybně věřil i Josef Škvorecký. Jeho román o dvou zázracích a možná budoucím českém světci, P. Toufarovi, Mirákl, prý naštval kdekoho - emigranty všech generací, ateisty i katolíky, komunisty i disidenty a dokonce i jednoho budoucího prezidenta. Škvorecký dokázal vystihnout slabosti velkých i malých Čechů (ostatně proto ho už v roce 1958 mále ugrilovali za Zbabělce) tak mistrně, že se kolem Miráklu stále našlapuje po špičkách a Magnesia Litera ho letos nezařadila do hlasování o knihu století. Ale i Škvorecký ctil jistá pravidla - důsledně měnil jména a jeho ironie zasahovala jen některé aspekty lidského chování - pýchu, nejednoznačnost, fanatismus, povrchnost, hloupost, servilnost... 

Škvorecký ani Havlíček se nikdy "nenaváželi" do těch, kteří něčemu upřímně věřili, za něco dobrého s plným zápalem bojovali. Jako není směšný uštvaný Perun ve Křtu sv. Vladimíra ani Matka Kukulínová z Krále Lávry, která riskuje vlastní život, aby zachránila syna, šetří Škvorecký všechny své faráře, jeptišky, vězně svědomí a vlastně i naivní a později prozřevší komunisty. Oba  moji milovaní autoři se vyhýbají šklebu, posměšku, pamfletickému znevažování těch, kteří svůj život žijí poctivě. A oba respektují hranici života a smrti.

Pozorní čtenáři blogů jistě tuší, proč jsem tento článek napsala. Je velký rozdíl mezi dobře mířenou ironií, která zaslouženě "nakopne" zpupného, nafoukaného mistra světa, a zesměšňováním, šklebem či dehonestací - to vše může v internetovém prostředí lehce přejít v něco ještě horšího.

Slovo je zbraň. Velmi silná a velmi účinná zbraň. Používejme je s rozmyslem, úctou a láskou. Jinak se ta zbaň může lehce obrátit proti nám. A čertík, kterého za velkého potlesku a halasení neznalých duší vyvoláme, málokdy slouží zadarmo.

Někdy chce krví podepsanou ceduličku. 

A někdy se jen těší, až zapíchne růžky do nějaké vytrčené zadnice a odhodí svého adoranta do žumpy, kterou si dotyčný sám radostně napustil.

Pěkný den všem.