Řekněte dětem zřetelně: „Tohle není Vinnetou. To je úplně jiný příběh s ukradenými jmény!"

Vinnetou je symbol mého dětství. Mayovky jsem odříkávala zpaměti. A přestože filmy H. Reinla ze šedesátých let měly nedostatky a mnohdy se od předloh odchylovaly, ctily charaktery hrdinů. Což nová německá minisérie nečiní.

Nová veze Vinnetoua nemá s Mayovými příběhy společné téměř nic, pouze jména. Nejvíce snad zatím svou dějovou linií připomíná slavný americký film Tanec s vlky, musí se však obejít bez charismatu mladého Costnera.

Ozývají se hlasy, že nový Vinnetou je realističtější a tedy snad i pravdivější než Reinlovy dojemné barvotisky. To je zjevný protimluv – půvab Mayových knih o náčelníkovi Apačů spočívá právě v tom, že s realismem nemají společného vůbec nic. Jsou to ryze novoromantické příběhy o boji dobra se zlem, zasazené do zdánlivě realistických kulis Divokého západu. Proto je tak milují děti, které čerstvě vyrostly z pohádek, k nimž se staví s despektem, přitom ovšem stále potřebují zřetelně kladné hrdiny, s nimiž by se mohly identifikovat. A proto je milují dospělí, kteří jejich pohádkové kořeny dávno identifikovali a považují je za největší devizu Mayových knih.

První díl nové německé minisérie ovšem představuje kultovní hrdiny v poněkud upraveném pojetí. May/ Old Shatterhand není křesťan, nýbrž racionální ateista, syn horníka zastřeleného ve stávce. Vinnetou není Kle-kí Petrou pečlivě vzdělávaný rudý gentleman, hovořící čistou angličtinou, ale polodivoch, který do svého budoucího bratra při prvním střetu vstřelí šíp a vzápětí ho chce skalpovat. A Nšo – či není cudná náčelnická dcera, ale emancipovaná a sexuálně vyspělá šamanka kmene.

Tvůrci zásadně změnili charaktery Mayových postav. A zároveň posunuli i jejích vtah k dobru a zlu. Nechat Vinnetoua a Old Shatterhanda, aby dynamitem ohrozili životy nevinných lidí, považuji za stejný prohřešek proti etice příběhu jako vrazit Sněhurce do ruky otrávenou hrušku a poslat ji za macechou. 

Druhý díl minisérie přináší sexuální revoluci. Po gay scéně na počátku (Shatterhand odmítá sdílet s Vinnetouem jednu deku) přichází nemravný návrh přímo od velké šamanky Nšo-či. Bílý bratr ji odmítá, později lituje. Identifikuje pravou lásku a svede o Nšo-či zápas s vůdcem banditů. Požádá ji o ruku, Vinnetou mu věnuje kus apačské půdy a můžeme jít do finále.

Předpokládám, že ve třetím díle Nšo-či Shatterhandovi předvede vzornou ekomanželku, včetně domácího porodu. Potom odjedou bratři na lov (nebo se Shatterhand vydá pro plínky do města), objeví se hlavní padouch Santer a zabije Nšo-či i s miminkem (obměna Ribannina příběhu – ta se přece provdala za Old Firehanda a byla zabita v jeho srubu i s malou dcerkou). Vinnetou a Old Shatterhand budou Santera pronásledovat, zamotá se do toho armáda, lidská práva a genocida indiánů a dojde k nezbytné smrti náčelníka Apačů.

Ale já tentokrát brečet nebudu. Tohle není MŮJ  Vinnetou.

To je úplně jiný příběh s ukradenými jmény.

Jak už jsem napsala, mayovky ze šedesátých let měly mnoho nedostatků. Lex Barker byl příliš velký borec. Pierre Brice si pěstoval bříško a legračně šmajdal. Ribanna vypadala značně přezrále a německé komické postavičky nám leckdy pily krev. Jen Marie Versini byla sladká jako Krásný den…

Ale étos Mayových knih ty filmy neničily. Věřili jste hlavním hrdinům jejich přátelství, které nebylo třeba komplikovat homosexuálními narážkami. Věřili jste Nšo-či její lásku, která nesměla být naplněna, protože Šarlí mohl mít indiánského bratra, ale nikoli indiánskou manželku.

Ale především jste věřili, že Vinnetou a Old Shatterhand jsou vždy a za všech okolností na straně dobra. A že nikdy nedělají kompromisy.

Karel May nemůže německým filmařům zakázat, aby kultovní jména jeho hrdinů namočili do etnograficko – ekologicko – multikulturní omáčky, zdobené sexuálním kompotem.

Věřím však, že jim pošle ze Spisovatelského nebe pořádný a zasloužený kopanec.

Pardon, drtivou ránu do spánku.