Presumpce neviny a Dvanáct rozhněvaných mužů

Nejsem právník, možná mě některý z diskutérů opraví. Presumpce neviny říká, že člověk má být považován za nevinného, dokud není pravomocně rozhodnuto o jeho vině. Je jedním z principů právního státu.

Když vám někdo ukradne mobil ze zamčeného kabinetu a vy máte pocit, že víte, kdo zloděj je, nesmíte ho veřejně obvinit. Když vám soused tajně v noci prořízne pneumatiku a vy ho nechytíte za ruku, nesmíte ho sami obvinit. Když vám někdo ukradne pět tisíc ze šuplíku a vy máte jasné podezření, nesmíte dotyčného obvinit...

Můžete mít podezření. Silné, silnější, nezvratné. Můžete ho důvěrně sdělit vyšetřovatelům. Ale dokud není pachatel přistižen, usvědčen, dokud mu není vina prokázána, dokud o jeho vině nepřesvědčí státní zástupce či prokurátor soud či porotu, má být i pravděpodobný pachatel považovaný za nevinného. Možná podezřelého, ale nevinného. Tady to máme černé na bílém: 

Čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, sjednané v rámci Rady Evropy, stanoví: „Každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem.“ 

Miluji detektivky, přečetla jsem jich hory. Sherlock Holmes, Hercule Poirot, Nero Wolfe, inspektor Bonaparte i poručík Borůvka nám neustále ukazují, jak usvědčit pachatele, aby ho prokuratura snadno dostala na lopatky. Americké trestní právo, postavené mimo jiné na systému dvanácti porotců (inspirace antickou Oresteiou, kde jedenáct starců rozhoduje o Orestově vině či nevině a dvanáctá Pallas Athéna soud zakončí vhozením bílé kuličky), je tématem mnoha filmů a seriálů: Kdo seje vítr, Adamovo žebro, Orlové práva, Ally Mcbealová či Mělas to vědět...

Film S. Lumeta Dvanáct rozhněvaných mužů je v tomto ohledu naprostou špičkou. Zabývá se samotnou podstatou práva a především - presumpcí neviny.

Proběhl soud nad mladíkem, který byl obviněn z vraždy svého starého otce. Důkazy vypadají přesvědčivě - mladíka na velkou dálku poznali sousedka i soused, byl nalezen nůž, který mohl být vražedným nástrojem... Po soudu jsou porotci uzavřeni v malé místnosti s toaletou, bez spojení se světem, a mají rozhodnout. Je horko, těší se domů, chtějí to mít rychle za sebou. Jedenáct mužů hlasuje okamžitě: Vinen. Jen architekt Davis, krásný Henry Fonda, zvedá ruku pro nevinen. Má důvodnou pochybnost o přesvědčivosti důkazů. Připouští, že chlapec může být vinen, ale nemá jistotu.

Okamžitě se spustí křik. Proč to Davis dělá? Nechce rychle domů? Copak je slepý a hluchý? Nevidí, že ten grázl svýho fotra jednoznačně zabil? Ale Davis postupně probírá jeden důkaz za druhým. Sousedka je silně krátkozraká, měla na nose rýhy od brýlí. Soused po mrtvici nemohl dobelhat ke dveřím včas. A nůž prodávají běžně v obchodě...

K architektu Davisovi se postupně přidávají další porotci, zprvu přesvědčení o vině mladíka. Nakonec jsou pochybnosti všech tak silné, že i dvanáctý zvedne ruku pro nevinen. Mladík možná vinen je, ale důkazy nejsou neprůstřelné a průkazné.

Staré americké filmy v sobě skrývají mnoho moudrosti, tolerance a empatie. Jsou živeny láskou k demokracii, na níž USA vyrostly. Připomeňme si občas některý z těch filmových skvostů. 

Přeji krásné jaro všem.