Óda na české lékaře

Včera mi v nemocnici strkali hadici krkem až ke žlučníku. Sestřičky na sále znervóznila moje zbrklost a špatná koordinace pohybů. Potom však přišel lékař, usmál se, promluvil a všechno bylo OK.

V poslední době procházím sérií vyšetření – částečně v rámci prevence, částečně proto, že se mi v létě začal rozsýpat organismus asi na pěti různých frontách. Kolem padesátky by si každý měl udělat revizi, zvláště když má za sebou těžký pracovní rok, poznamenaný tlakem ze strany nadřízeného a pocitem, že zaměstnavatelům nezáleží na kvalitě odvedené práce, ale na zcela jiných položkách.

Poctivě navštěvuji ordinace i rehabilitační místnosti. A ověřuji si skutečnost, kterou jsem léta jen tušila - nejpříjemnější lidé, jaké znám, jsou čeští lékaři.

Mám zlatou paní doktorku na obvodě. Nestarší, uklidňuje, radí a vždy je ochotná vyslechnou nářky svých pacientů. Nikdy nedá najevo, jak ji to věčné skuhrání unavuje. Většinou se usmívá jako ranní sluníčko, vypadá jako elfí královna Galadriel, a jen občas a nenápadně utrousí nějakou roztomile jedovatou poznámku.

Ortoped, zkušený a vtipný, mluví a myslí ještě rychleji než já. Naše komunikace od začátku probíhá v očekávání, kdo koho dříve odbourá. Když mi poprvé osahal a opíchal oteklé koleno, díky kterému jsem čtrnáct dní v Chorvatsku plavala jednonož, nabídla jsem mu ještě dceru:

„Děláte dětské kyčle?“

„My děláme všechny kyčle,“ odvětil pan doktor důrazně.

Zaklepala jsem zevnitř ordinace na dceru v čekárně.

„Proč klepete na čekárnu?“ podivila se sestřička. Pan doktor se nepodivil.

„Hrabe jí, tak klepe. Tohle že je dětská kyčel?“ pravil ironicky, když moje šestnáctiletá Týna ladně vplula do místnosti.

Chechtaly jsme se ještě půl hodiny po odchodu z ordinace.

Gynekology zkrátím, na ty už jsem ód napsala víc než dost. Snad jen podotknu, že pan doktor, ke kterému chodím, mě mírně vyděračsky („nebudu spát, jestli si nenecháte udělat další laboratorní testy a nezajdete za dalším odborníkem“) popohnal k dalším vyšetřením, aby mi pak zvedl sebevědomí na další dva týdny. Je mu přes sedmdesát a stále je to šarmantní Francouz s okouzlujícím úsměvem, který sype lichotky z rukávu.

Můj druhý gynekolog je o rok starší než ten první a lichotky z rukávu rozhodně nesype. Pravidelné dávky jeho laskavé ironické skepse mi ovšem pomáhají přežít už řadu let. Já vím, je to luxus, mít dva gynekology - ale když se neperou…

Bolesti páteře byly dlouho nesnesitelné, u moře jsem se zkroutila jako paragraf a tři dny téměř nechodila. Paní doktorka na rehabilitačním se vyděsila, když na mě hmátla.

„Co se vám stalo?“ zeptala se překvapeně. „Vás bolí úplně všechno? Ať sáhnu kam sáhnu, syčíte a skučíte.“

„Asi jsem se trochu přetáhla,“ odpověděla jsem podle pravdy. „Také jsem loni nezvládla kvůli pracovním povinnostem rehabilitaci…“

Teď ji zvládám. Cvičení, masáže, elektřina. Bolesti pomalounku ustupují. Mohu otočit hlavou. Nevystřelují mi spršky bolesti do mozku. A když se nadechnu, nemám pocit, že přebývám v ocelovém krunýři.

Bylo těch problémů nějak moc najednou, zašla jsem i za odborníky na lidskou psychiku, aby mi řekli, proč se tak centrálně rozpadám a co se s tím dá dělat. A překvapeně zjišťuji, že ani jich se nemusím bát. Našla jsem takové, kteří mi nepodsouvají vlastní teze, ale zajímají se o ty mě. Další z darů letošního podzimu.

Žlučník začal zlobit už po Velikonocích. Internista, který mě tehdy vyšetřoval, mi do čekárny na sonu vrazil svou atestační práci („jsem Slovák, mrkněte se, jestli tam nejsou nějaké gramatické chyby“). Pak mě za odměnu poslal ještě na gastroskopii, na které jsem konečně byla včera.

No a tak se dostávám k operačnímu sálu a hodnému panu doktorovi, který držel v ruce sprchu bez hlavice. Když mi ten šlauf strčil do krku, opravdu to příjemné nebylo.

„Neříhejte, neplašte se, nemávejte rukama,“ napomínala mě sestřička trochu zvýšeným hlasem.

„Vám se to mluví, když nemáte v krku hadici,“ pravil suše pan doktor. Okamžitě jsem se uklidnila. Kdyby mi taky vynadal, asi bych se udusila, ale takhle alespoň někdo stál při mně…

Nakonec ten hnus vytáhl, poplácal mě doktorsky po noze a mile mi oznámil, že jsem byla dobrá a že nikde nenašel nic ošklivého.

Málem jsem mu dala pusu. Byl úžasný.

PS: A odpoledne mi napsala přítelkyně mého syna, Eliška, která byla shodou okolností také na jednom odborném vyšetření:

„Doktor byl mladej, milej, pěknej. Sáhnul mi na kotníky a prej je škoda, že mám přítele. Já tě s těma doktorama vlastně asi i chápu.“

Fakt je miluju. Čím dál víc!

PS 2: A téměř jsem zapomněla na našeho hodného a laskavého zubaře. Toho zase miluje moje Kristýnka :)