Nobelova cena pro Dylana je cenou pro všechny skvělé písničkáře. I pro Cohena...

Když dostal Dylan Nobelovu cenu za literaturu, přepadl mě záchvat radosti. Zpívala jsem na ulici Míle a řvala na lidi: "Dylan má Nobelovku!" Mnozí nevěděli, kdo to je. Doma pak dcera spustila Blowin' in the wind v originále.

"Dobře jsem tě vychovala," pochválila jsem Týnu spokojeně.

"To je vliv Chuma, maminko," pravila moje krásná skoroosmnácka. "Ty posloucháš jenom Nohavicu. A anglicky mluvíš fakt legračně."

"Dobře jsem vás oba vychovala, " pravila jsem neoblomně a ponořila se na několik večerů do Dylanových písní. Ten ušatý mladíček s kytarou na amerických folkových festivalech představuje nejen moje mládí.

Teď zemřel Leonard Cohen, kterého jsem si celý podzim pouštěla spolu s Dylanem a Nohavicou. Smutná zpráva, konec jednoho krásného života. Škoda, že Cohen nemohl dostat Nobelovku spolu s Dylanem. Jsem přesvědčená, že si na něj jeho kolega při přebírání slavné ceny vzpomene... 

A také jsem přesvědčená, že Nobelova cena pro Dylana byla tak trochu cenou pro všechny velké písničkáře na celém světě. I pro ty naše. Vzpomeňme na statečného Hašlera, který se postavil nacistům, smutného Kryla, který pro nás symbolizuje rok 1968 a odpor proti normalizaci a který byl po roce 1989 poněkud opomenut slavnými disidenty... i na mého milovaného Nohavicu, který mě provází celý život.  

Když mi před lety prosvětloval bezesné noci v Podolské porodnici, kde jsem s Chumem a Týnou strávila dohromady sedm měsíců, byl spolu s mým lékařem tím nejlepším průvodcem rizikovým těhotenstvím - proto jsem si je oba vzala na porodní sál :) Když mi o pár let později zazpíval: "Už otvírá vrátný brány, už pofoukal vítr rány..." , cítila jsem, jak se v mém životě lámou ledy. A když teď s poťouchlým úsměvem a harmonikou notuje: "U vchodu na Hrad, stojí Pat a Mat/ na prezidenta chtěj kandidovat.. ", tečou nám doma slzy smíchu.

Písničkáři. Fenomén, který mnozí nedoceňují. Vkrádají se do literatury jakoby zadními vrátky, nepíšou složité básně, které je třeba dešifrovat a v nichž učitelé češtiny tak rádi hledají metafory, metonymie, synekdochy, a oxymórony (a hledají je povinně, neboť nová maturita to striktně vyžaduje). Neomylně a citlivě kloubí své texty s hudbou, krášlí naše životy a protkávají je gobelíny svých vonících, sladkých i hořkých písní. A my si jejich texty zpíváme v dobách dobrých i zlých a známe je mnohem lépe než verše mnohých jiných básníků. 

A to nám připomíná pravou podstatu literatury.

Básně a písně nevznikly proto, abychom je složitě luštili a hledali v nich všelijaké brouky. Básně a písně jsou tu proto, abychom si je spolu se Cyranem, Villonem, Shakespearem, Goethem, Puškinem, Havlíčkem, Gelllnerem, Hašlerem, Seifertem, Renčem, Jirousem, Krylem, Nohavicou, Vysockým, Dylanem, Okudžavou, Cohenem... a dalšími Nebešťany ("Já, Luigi, Leonard a Bob/ nejlepší andělé všech dob" zpívá Nohavica v písni Do ráje chodí holky peklem) recitovali, broukali, pohvizdovali, pískali, zpívali, řvali... prostě abychom je milovali.

Abychom se z nich učili, jak je svět složitý, mnohovrstevnatý, bohatý a krásný.

To je moje přesvědčení. Díky Nobelově ceně pro Dylana byly konečně setřeny rozdíly mezi "vysokou a nízkou" poezií. Písničkáři byli rehabilitováni a přijati do "básnického nebe"

Končím verši z Nohavici:

"...a dříve než mě přijme svatý Petr u komise/ básníkům české země chtěl bych uklonit se..."

Já se klaním i všem svým milovaným písničkářům. 

Hallelujah!