Máte rádi Johna Irvinga? Aneb Rodiče a děti II.

  „Co je nejčastějším tématem románů Johna Irvinga,“ ptám se každoročně v oktávě. Odpovědi se různí, jsou závislé na počtu Irvingových knih, které třída přelouskala.

  „Tabuizovaná témata?“ navrhuje Josefova Bára první možnost „Potraty, homosexualita, incest…“

   „Nepochybně proto jsou tak čteny,“ kývám hlavou. „Irving se nebojí ničeho, jen letadel a autohavárií. Všimli jste si, jak často se v jeho knihách objevují děsivé nehody?“

  „Garp,  Rok vdovou – autohavárie,“ hlásí Alžbětka.

  „Wally v Pravidlech moštárny spadne s letadlem,“ vzdychne Margaretka.

  „A v Hotelu New Hampshire s ním spadne půlka rodiny,“ přidávám já. „Ale to základní téma máte téměř ve všech jeho knihách…Všude to chybí či přebývá. Hrdinové se za tím ženou či se tomu vzpírají, hledají to po celém světě a trpí kvůli nedostatku této akvizice více než kvůli nedostatku peněz či úspěchu… “

  „Sebeuplatnění,“ ptá se nesměle Daniel. „Homer odchází ze sirotčince Saint Cloud´s, aby našel smysl života…“

  „Vedle jak ta jedle,“ usmívám se nevesele. „Ale jsem ráda, že nepovažujete Pravidla moštárny za román o potratech.

  „Ne, to je román o sirotcích,“ říká Daniel přesvědčeně. Musím s ním souhlasit. Tentokrát trefí hřebík na hlavičku můj přemýšlivý Josef.

  „Není to otcovská láska? Homer a Larch, Garp, který ji nikdy nepoznal…

„A hlavní hrdina románu Dokud tě nenajdu,“ říkám spokojeně. „Ten je celý o hledání otce. Když ho hlavní hrdina konečně nalezne, čeká čtenáře velmi bizardní a velmi krásné překvapení…“

  „Není to spíš láska rodičovská?“ ptá se Alžbětka. „Protože v Roku vdovou je to matka, kdo odejde…“

   Souhlasím. Irvingovi hrdinové zpravidla ztrácejí či neznají rodiče. Jednoho či druhého. Nebo, v případě Homera Wellse, dokonce oba. A celý zbytek života své rodiče hledají, veškeré jejich směřování nějak vede k jednomu cíli, díky kterému se konečně mohou srovnat s vlastním životem.

  Irving, přes absurditu svého humoru a jisté šokující prvky svého stylu, je vlastně bezmezný optimista.

  Věří, že nás rodiče mají rádi. A vede své hrdiny klikatými cestami až k jejich otevřené náruči.

  Garpovo početí, respektive dárcovství spermií od téměř mrtvého seržanta, jehož potence okouzlí zdravotní sestru Jane, je absurdní groteska, která slabší povahy může i pohoršit. Otec, jehož hledá hlavní hrdina románu Dokud tě nenajdu, Jack, také neodpovídá typickým představám o rodiči - ochránci  a umetači cesty. Maminka Johna v Modlitbě za Owena Meanyho odejde příliš brzy (stejně jako maminka v Poslední noci na klikaté řece a Hotelu New Hampshire), tatínek příliš pozdě. Owenovi rodiče jsou přinejmenším zvláštní. Pravděpodobně nejlepším rodičem, když nepočítám osamělého tatínka Rút z Roku vdovou, je doktor Larch, neoficiální adoptivní otec Homera Wellse.

  Jeho výchovné metody jsou možná trochu netradiční a jeho přístup k lékařskému řemeslu vyvolává mnoho otázek i kontroverzních reakcí.  Homer je dobrý syn, ale má vlastní hlavu. Jeho cesta za poznáním prochází mimo jiné i skrze hluboké pochybnosti o správnosti Larchova  počínání.

  Nakonec se však Homer vrací na Larchovo místo. Ne proto, že by se svým adoptivním otcem naprosto souhlasil, ale proto, že volí menší zlo.

  Už tu padla zmínka, že Pravidla moštárny nejsou románem o potratech, ale především románem o sirotcích. O tom, kterak získat jejich důvěru a naučit je lásce ke světu, který je obklopuje. Protože právě s láskou mívají sirotci největší problém.

  Potřebujete důkaz?

 Dr. Larch chlapcům každý večer předčítal. Pokaždé stejně dlouho, dokonce i tehdy, když to znamenalo přerušit předčítání v nejnapínavějším okamžiku, takže se hoši dali do křiku: „Ještě, ještě, přečtěte nám aspoň, co se stalo potom!“

  Sv. Larch jim odpovídal: “Zítra, na stejném místě a ve stejnou dobu.“ Vždycky se ozvalo nespokojené kňourání, ale Larch věděl, že tímto slibem zavádí pravidelnost. “U nás v St. Cloud´s,“ napsal si do deníku, „se pocit bezpečí odvíjí od množství splněných slibů. Každé dítě pochopí, co znamená slib – pokud je ovšem dodržen – a začne se těšit na další sliby. Pocit bezpečí lze u sirotků budovat jen pozvolným, leč pravidelným úsilím.“

                                                                                          Věnováno mému Dr. Larchovi

(Z delšího textu, na němž pracuji)