Lháři prolhaní

jsou spisovatelé. Předhodí vám příběh a radostně se tetelí, když mu uvěříte. Je to jejich řemeslo, vymýšlet si, upravovat skutečnost, hrát se čtenářem nejrůznější hry. Jitřit emoce. A pozorovat, jak jejich fikce mění svět.  

Když soudili Flauberta, že jeho Paní Bovaryová kazí dobré mravy, hájil se prý tím, že jen popisuje maloměstskou společnost. A jindy řekl: „Paní Bovaryová, to jsem já.“

Co je pravda? Co smí a nesmí napsat spisovatel o druhých? Jak dalece může odhalit soukromí svých blízkých? Najdeme na to někde odpověď?

Hemingway nechal svou Catherine zemřít při porodu, přitom víme, že skutečná Ernestova láska slavného spisovatele opustila. Puškinův Oněgin zabil přítele Lenského a nepřímo předznamenal smrt svého tvůrce. A Bulgakov, můj milovaný Bulgakov, se pustil na hodně tenký led, když dovolil své věrné Markétce, aby kvůli lásce uzavřela smlouvu s ďáblem…

Četli jste nějakou knihu Ludvíka Vaculíka? Jeho schopnost sebeodhalování je pozoruhodná. Ještě pozoruhodnější jsou však statečnost, s jakou příběhy otevírá, jeho jazykový um a sebeironie, které zdánlivé deníky povyšují na romány. Josef Škvorecký také hodně prozradil o svých vrstevnících a říká se, že leckterý z nich se na něj proto zlobil (stejně jako na Vaculíka). Ale nikdy nepoznáte, co se skutečně stalo, co si autor vymyslel, co přetvořil, upravil, vyšperkoval… Jen se královsky bavíte. Nebo brečíte. Nebo obojí.

Říká se tomu autorská fikce. Někdy také licence. Spisovatelé jsou jediní lidé, kteří mají lhaní v popisu práce. Vymýšleli si, výmýšlí a budou vymýšlet. A přitom jsou povinni psát pravdivě. Změnit skutečnost, aby byla ještě skutečnější, upravit ji, aby působila ještě věrohodněji. Kradou často příběhy druhých a zalidňují své texty postavami, které se podobají jejich známým, přátelům i příbuzným. A často kvůli účinku propůjčují svým hrdinům vlastní pocity, bolesti, nejistoty, smutky i choroby. Dělal to Dante, Shakespeare i Goethe. Dělají to i naši současníci.

Věřím, že by člověk měl být opatrný, pokud si hraje s fikcí a skutečností. Věřím, že by měl vážit každé slovo, které vypustí, protože všechno se mu jednou vrátí. Že by se měl snažit neubližovat. Netrápit. Netýrat. Protože život a vztahy a naše duše jsou důležitější než okamžitý účinek našich textů.

Ale nevěřím, že by dobrý a pravdivý příběh mohl vzniknout ze špatných důvodů.

Protože inspirace je nadmíru prozíravá dáma (pán?).

A velmi pozorně se rozhlíží...