Film Ve stínu patří na Oscary!

Ani jednou jsem se v kině nepodívala na hodinky. Vzrušeně, jako dítě, jsem komentovala děj a polohlasně předpovídala vývoj zápletky. Většinou v těsném předstihu, ale napínavost příběhu to nijak neumenšilo.  

Protože správná detektivka nás má k předpovídání děje a hádání zápletky podněcovat. A film Ve stínu tak činí od samého začátku. Hlavní hrdina, kapitán Hakl, je prvorepublikový policajt (možná rodný bratr Béďi z Četnických humoresek), který se v roce 1953 stále ještě snaží poctivě dělat své řemeslo. Má ženu, syna Tomáše, který se narodil po skončení války a jistě dostal jméno po našem prvním prezidentovi, a zprvu jakoby nevnímá nebo spíš podceňuje politické vlivy, které kriminální policii stále více obírají o její práva a přisuzují jí roli jakési „služky“ všemocné a všudypřítomné STB.

Ale tady už musím přestat, abych neprozradila zápletku. Film Ve stínu je avizovaný jako dobová detektivka z padesátých let, jako detektivka „noir“, jako napínavý příběh z temných časů a všechny tyto atributy splňuje. Je žánrově čistý a přitom svůj žánr přesahuje. Pokud by ho někdo označil za politický thriller, možná by také nebyl daleko od pravdy. Drsným scénám se režisér Ondříček rozhodně nevyhýbal. Pokud by o něm někdo řekl, že je to film, který věrně a sugestivně reflektuje moderní historii naší země a využívá k tomu detektivní formu i jazyk, také by se nepletl. Ale nejvíce mě dojalo, jak tvůrci do příběhu, který se nemohl odehrát jinde než v této době a v této zemi, dostali žánr tolik ceněný a tolik milovaný mnoha generacemi diváků na celém světě - čistokrevný western.

Ve westernu stojí pokaždé hrstka statečných hrdinů (někdy jen jeden či dva) proti množství bezcharakterních a všehoschopných gangsterů. Westernový hrdina občas váhá, někdy dokonce utíká, ale vždycky se nakonec vrací, vjede do městečka, rozrazí dveře hospody a rozstřílí hordu zlých, aby pomohl hrstce těch dobrých. Vzpomeňte třeba na Shaeferova Jezdce z neznáma – ostatně právě tento kultovní western mi cestou z kina několikrát vytanul na mysli. I tam je malý chlapec, který pozoruje zápas svého otce se zlem. I tam je krásná matka, která bezradně stojí mezi dvěma muži. A nádavkem tajemný cizinec, který má v příběhu tak důležité místo…

Myslím, že to stačilo. Snad jsem vás nalákala. Radím vám, běžte do kina, takový film už tu dlouho nebyl. Trojanova mimika, úsporná gesta a vědoucí pohledy, erotický náboj Sebastiana Kocha (něco podobného uměl snad jen Richard Burton), precizní práce s detaily, kamera, hudba, kostýmy a především – dokonale propracovaný, věrohodný a strhující příběh.

Prožila jsem katarzi. Po dlouhé době. Snad mladí lidé v podzimních plískanicích zavítají na detektivku, jejímž autorem je režisér kultovních Samotářů. Snad osvícení učitelé pošlou na tenhle film studenty. Protože padesátá léta je třeba stále připomínat. Aby už nikdy…

A PROSÍM NAŠE MILÉ AKADEMIKY – nenechte VE STÍNU ve stínu – POŠLETE TEN FILM NA OSCARY!