Extremismus třepí oba konce provazu

Skupina katolíků napsala dopis kardinálu Dominiku Dukovi, aby se výrazněji distancoval od Josefa Neušila a Hany Lipovské a vyzval je k odstoupení z rad Českého rozhlasu a České televize.

Důvodem má být účast radních na volebních kandidátkách SPD a Volného bloku, tedy subjektů, které signatáři dopisu označili za extremistické.

Ponechala bych stranou fakt, že kandidatura za jakoukoli stranu či hnutí je v případě členů mediálních rad problematická. Tuto skutečnost Česká biskupská konference řeší, její předseda Jan Graubner radním podporu nevyjádřil.

Je tu však stále strašák extremismu, který signatáři dopisu vyzdvihli jako hlavní problém obou stranických kandidátů, aby tak nepřímo zaútočili na postoje a názory dosluhujícího pražského primase, jenž oba radní dlouho podporoval. Česká katolická církev není jednotná, vyskytují se v ní různé názorové proudy a tenze, i tady dochází ke komunikačním zkratům.

Jedním ze signatářů nejnovějšího otevřeného dopisu kardinálu Dukovi je i katolický kněz a historik Tomáš Petráček, blízký spolupracovník a názorový souputník Tomáše Halíka. Setkala jsem se s ním osobně na vánoční přednášce o katolické historii pro učitele církevního gymnázia, kde jsem čtrnáct let učila. Jeho ostré odsuzování konzervativních názorů, jež mají v každé společnosti stejně platné zastoupení jako ty moderní, veřejné hanlivé poznámky o nejmenovaných osobnostech a dokonce útok na pravidla, která mnozí katolíci považují za zásadní, mě přímo na přednášce zvedl ze židle a přiměl reagovat písemně. Neváhala bych jeho projev označit v rámci církve za extremistický.

Extremismus je pojem, který rádi používají právě extremisté opačných názorů. V poslední době byl devalvován, za extremisty jsou označováni i lidé, kteří by v klidnějších dobách patřili jen ke konzervativnější části společnosti. Ti ovšem z principu neradi přidělují jednoduché nálepky, proto své vyhraněné politické odpůrce málokdy nazvou pravým jménem. A tak se na jedné straně pomyslného lana hromadí údajní „hnědí“ extremisté, kteří už zabírají téměř celou jeho čtvrtinu, zatímco druhý konec lana je v rukou pokrokářů, bránících hodnoty všech barev, skupin, menšin, názorů, proudů a odchylek od norem, na nichž byl tento kontinent vystavěn.

Extremismus však vždycky třepí oba konce provazu. Jako v meziválečném Německu reagovala původně bezvýznamná NSDAP na sílící moc komunistů a obě strany vyhrotily situaci až k válce, ačkoli k sobě měly jejich ideologie blíže, než běžný občan tušil, i dnes skutečná hrstka extremistů ostře vyvažuje právě extremismus opačný.

A ani jeden z pólů z by nám neměl diktovat, co si máme myslet a jak máme reagovat. Protože hledání veřejného nepřítele není program, ale cesta do pekel.

Psáno pro MF Dnes, 13. 8. 2021