Všežravý stát (6. pokračování) Důsledky hlasovacího paradoxu

Státu neunikne nikdo. Spořádá daně fyzických i právnických osob, zbaští cla, odkousne si z darovaného majetku a předčasně se raduje i jeho umírající občan, protože státu neunikne ani po smrti - v účtu za pohřeb bude daň z přidané hodnoty.    

6. Důsledky hlasovacího paradoxu

Bývalý poslanec, a budoucí diktátor, Oliver Cromwell promluvil k Parlamentu takto: „Je nejvyšší čas, abych ukončil toto vaše zasedání, jež jste zostudili svým opovrhováním všeho dobrého a poskvrnili svými neřestmi. Jste než sebranka a nepřátelé schopné vlády. Je ve vás vůbec kousek dobrého? Je mezi vámi jediný muž, který alespoň nepatrně hájí zájmy státu?  Jste nechutně odporní celému národu. Pověřili vás sem, abyste napravovali křivdy! Tak tedy! Seberte si své cetky a zamkněte za sebou. Ve jménu Boha, jděte!"

            Přijímané pravidlo, že vítězí návrh, projekt nebo osoba, které dala hlas většina, je tak důležité pro demokracii, že bychom ho chtěli mít za její definiční znak. Pak ji lze mít za formu vládnutí, kde se rozhoduje hlasováním. Vítězí názor většiny. Jiné pojetí demokracie – například že je to forma vládnutí, v níž ovládaní mohou odvolat vládu samotnou – jsou koneckonců jenom důsledkem aplikace tohoto pravidla. Ještě jiné pojetí demokracie jako systému „vlády lidu“ zní snad hezky barevně, ale prakticky neříká nic.

Existují samozřejmě i jiné způsoby rozhodování. Tím nejjednodušším, a tedy nejekonomičtějším, je losování. Každý zvlášť a všichni dohromady ztratí nejméně času. Nejspravedlivější je jednomyslné rozhodování, kdy je přijato to rozhodnutí, pro které hlasují všichni. Nikdo tedy není poškozen. Dosažení souhlasu všech je naopak náročné na vyjednávání a velmi často je nemožné shody dosáhnout. Obdobou jednomyslného hlasování je pak rozhodování s právem veta, kdy není přijato žádné rozhodnutí, proti kterému by byl jen jeden hlasující. Není přijato žádné rozhodnutí, které by poškozovalo byť jen jediného hlasujícího. Tento způsob rozhodování však vede k tomu, že často není přijato vůbec žádné rozhodnutí. (Právě pravidlo jednomyslnosti se podepsalo na rozpadu polského státu, když podle usnesení sněmu stačil jediný hlas proti, aby zákon nebyl přijat).

Pravidlo příjímání rozhodnutí hlasováním má řadu dalších variant, ale nejpodstatnější je, že hlasování podle většinového pravidla vede k různým rozhodnutím v závislosti na pořadí, v němž se o jednotlivých variantách hlasovalo. To může dát rozhodující moc těm, kteří o pořadí hlasování rozhodují (předseda, organizační výbor).

To je příčina přirozeného parlamentního jevu, totiž že dochází k vyjednávání a uzavírání politických obchodů, uzavírání hlasovacích koalic, dokonce účelově i s politickým protivníkem.

Předpokládejme, že se rozhoduje se o tom, zda postavit kus dálnice nebo nové čističky odpadních vod. Liberálové odmítají oba projekty, protože jsou místo dálnice pro posílení role železnice, zatímco u čističek by podle nich postačila rekonstrukce těch existujících. Socialisté preferují výstavbu dálnice, zatímco Zelení čističky. Běžné rozhodování hlasováním by nevedlo k přijetí žádného rozhodnutí. V obou případech budou dva proti jednomu.

Když si ale každá strana projekty ohodnotí známkami od plus do mínus pěti, ukáže se, že Liberálové hodnotí oba projekty negativně a přidělují jim dva záporné body, zatímco Socialisté postavení dálnice hodnotí pěti kladnými body, ale obě další strany realizaci tohoto projektu hodnotí záporně, mínus dvěma body. Ve třetím případě zase Zelení oceňují výstavbu nových čističek pěti kladnými body, zatímco dvě další strany opět dvěma zápornými body. Ať už by se ale realizoval jeden nebo druhý projekt, celkový užitek by byl větší,  protože součet dává jeden kladný bod.

Strany	Čističky	Dálnice
Liberálové	-2	-2
Socialisté	-2	5
Zelení	5	-2
	1	1

Demokratické většinové hlasování by nevedlo k vítězství žádného projektu a ztrátu by zaznamenali jak Zelení, tak socialisté. Pokud se však Zelení spojí při hlasování o dálnici se Socialisty a při hlasování o čističku naopak podpoří Socialisté Zelené, projdou oba projekty. Obě strany na „politickém obchodu“ vydělají – svůj kladný zisk pěti bodů sice sníží o dva záporné body, ale pořád skončí s třemi kladnými body.

Veřejnost ovšem bude podrážděná – padnou slova jako „politické handly“, voliči Zelených budou kritizovat nemorální opuštění stranických principů, protože jejich poslanci hlasovali pro výstavbu dálnice a obdobně nespokojení budou i voliči Socialistů. Bude se mluvit o neplnění předvolebních slibů, protože v programu Zelených skutečně nebylo ani slovo o podpoře výstavby dálnic, zatímco u Socialistů se v programech psalo pouze o modernizaci existujících čističek, ale nikoli výstavbě nových. Ani Liberálové si u svých voličů nijak nepolepší, protože nedokázali zabránit přijetí pro ně špatných projektů.

Zákulisní vyjednávání je však nebezpečné i pro vyjednávající. Je totiž možné, že politický obchod skončí podvodem. Ta strana, která v prvním kole získá a výrazně posílí, už nemusí připustit, aby vůbec nastalo další kolo politického obchodování, ve kterém by měla vracet. Podobně někdy nastupují k moci totalitní diktátoři – ve chvíli, kdy zesílí natolik, že se nemusejí obávat odvety, jsou další kola – v jejich případě demokracie vůbec – už definitivně odložena k ledu. Takto nastoupila k moci Gottwaldova vláda v únoru 1948.

To je také příčinou dlouhých koaličních vyjednávání a neustálé vzájemné kontroly stran. Jestliže politická strana předpokládá, že ji koaliční partner podvede, kdykoli mu to přinese výraznější prospěch, pak nejrozumnější strategií je také svého partnera podvést, kdykoli to přinese prospěch jí.

Tato fungující pravidla mají dopady na popularitu demokraticky volených orgánů: pravidelně se nejvyšší důvěře těší prezident, na druhém místě končívají vlády a nejhůře na tom bývá parlament. To platí bez ohledu na konkrétní osobu, která vykonává funkci prezidenta, bez ohledu na to, z jakých stran a členů je složena vláda, nebo na to, že po dvojích, trojích volbách se kompletně změnilo složení parlamentu. Úroveň jejich popularity se pohybuje v určitých hranicích stabilně.

            Například za období od roku 1996 do roku 2010 se u nás důvěra v  prezidenta pohybovala v rozmezí od sedmdesáti do osmdesáti procent, ačkoli tento post zastávaly názorově a povahově dvě zcela rozdílné osoby. Důvěra ve vládu dosahovala okolo třiceti pěti procent. Parlament na tom byl po celé období nejhůře s důvěrou okolo pětadvaceti procent. Obdobné je to ale i jinde ve světě – v roce 2010 například důvěřovalo své vládě dvaadvacet procent Američanů, zatímco prezidentovi přes padesát procent a podobně tomu bylo i v minulosti.

Ať už se prezident totiž rozhoduje jakkoli, rozhoduje se jako jednotlivec, tedy alespoň logicky: dává-li přednost pivu před minerálkou a té před vodou, dává také přednost minerálce před vodou. Tečka. Jeho rozhodování má takříkajíc hlavu a patu neboli je konzistentní. Rozhodování ve skupině – vládě nebo v parlamentu - díky hlasovacímu paradoxu a politickým obchodům jako celek logická a konzistentní prostě být nemohou. Proto také v dějinách často získávali podporu diktátoři, kteří rozehnali tu „parlamentní žvanírnu“. Jejich rozhodování pak na první pohled skutečně bylo „rozumnější“.

A kromě toho tyto vlastnosti většinového hlasování vedou k závěru, že není možné zjistit, co jsou to zájmy společnosti. Výraz „společenský zájem“ tedy nemá žádný uchopitelný význam a měl by být vyškrtnut ze slovníku. 

(pokračování)