Všežravý stát - 4. Politické strany

Státu neunikne nikdo. Spořádá daně fyzických i právnických osob, zbaští cla, odkousne si z darovaného majetku a předčasně se raduje i jeho umírající občan, protože státu neunikne ani po smrti - v účtu za pohřeb bude daň z přidané hodnoty.    

4. Politické strany a politika  

V jistém smyslu je politická strana nutné zlo… Život politické strany je boj…  Žádný prostředek (straně) není špatný v tomto boji o hlasy, o počet, o většinu a nezastaví se ani před obětováním lidí. I pro tento důsledek stranického sobectví je příkladů v dějinách politických stran až nazbyt. Jsme denně svědky mravně nejzvrhlejších intrik, štvaní, sočení a denuncování.  Je známa řada osnovaných zločinů a nastrojených spiknutí, která byla zosnována jedině proto, aby buď odstranila vlivné lidi, nebo zdiskreditovala odpůrčí stranu … Všechny tyto jevy, zejména však bezohledná kritika a štvavá a lživá agitace stranická způsobují, že se veliké části veřejnosti začne jeviti všecka veřejná práce a všecky ideály jako předstírané, vymyšlené, pokrytecké. Lidové vrstvy ztrácejí víru v pravdu, v ctnost i v čest v politice a mají tendenci odsouditi všechny strany a všechny politiky bez rozdílu. (prezident Edvard  Beneš)

Historicky se politické strany vytvořily uvnitř parlamentu jako zájmové skupiny. Od dnešních zájmových skupin se politické strany ale podstatně liší tím, že se tyto celky účastní voleb a mají širší programy, zatímco zájmové skupiny sledují jeden konkrétní cíl.  Strany jsou definovány jako dobrovolné organizace, sdružení občanů, smyslem jejichž existence je získat a vykonávat státní moc.  Tedy moc, která může použít donucení i násilí. Samo donucení je pak omezením možnosti volby nebo jejím úplným zrušením pro ty, vůči nimž je použito.  Kupující benzinu nemá možnost volit, zda zaplatí nebo nezaplatí v ceně daň z přidané hodnoty a spotřební daň, občan nemůže rozhodnout o tom, jakým způsobem si zabezpečí příjmy v důchodu, a dokonce ani o tom, jakou částku svých příjmů odevzdá státu. Ony „dobrovolné organizace občanů“ neboli politické strany usilují o možnost donutit ty ostatní k tomu, co by neudělali, kdyby měli možnost volby. Samu moc je možné definovat jako právo omezovat nebo znemožňovat svobodné rozhodnutí.

Pro politické strany je charakteristické, že formulují politiky v jednotlivých oblastech veřejných zájmů tak, aby vyhráli volby, a nikoli především proto, aby je mohli realizovat. Dokonce je vedlejší, zda a jak vůbec realizovatelné jsou.

Deklarované stranické cíle, například snížit nezaměstnanost nebo „podpořit mladé rodiny“, je možné dosahovat různými způsoby a za vynaložení rozdílných nákladů. Z toho ovšem stranické programy obsahují zpravidla málo a to, co v nich je, jsou zase obecná volební hesla – byť znějí jako by konkrétně – například ´zprůhlednění systému zadávání veřejných zakázek´. Prvním krokem by muselo být třeba v tomto případě dosažení shody uvnitř strany, jak třeba takové ´zprůhlednění´ prakticky realizovat. Pak přijde další kolo, kdy je třeba vzít v úvahu názory politických partnerů a zájmových skupin. Kromě toho je zájmem mnohých, aby k němu ani nedošlo, protože jim současný stav vyhovuje. Za těchto okolností je třeba kolektivní koordinované a logicky provázané akce. Výsledkem takových projektů často je, že k nějakému sjednocení názorů a konkrétní akci nikdy nedojde, nebo jen ke vzájemně neprovázaným opatřením.

Politickou stranu ve vládě a parlamentu představují konkrétní lidé s vlastními zájmy. Jejich prvním krokem na této cestě bylo rozhodnutí stát se profesionálním politikem. Racionálně jednající jednotlivec si porovnává prospěch a náklady s jinými možnostmi, které by mu umožnily dosahovat osobních cílů jinde než v politice. Vyhodnotí-li politickou kariéru jako výhodnější možnost, než poskytují alternativní příležitosti, rozhodne se pro ni – tedy pro podnikání v politice.

 Politická kariéra musí proti kariéře ´civilní´ poskytovat něco navíc, jinak by pro ni bylo nutné získávat ´pracovníky´ stejně jako třeba do služeb policie nebo k hasičům. Řekněme, že je to získání moci, tedy možnost donutit, omezit jiným možnost volby a rozhodovat o veřejných zdrojích – a to v první řadě podle svých osobních zájmů. 

Dále se musí ve vlastní straně dostat na volební kandidátku a na místo zajišťující zvolení. Zájemců je samozřejmě mnohem víc, než je volitelných míst – volitelná místa jsou omezená, a tudíž musí vzniknout nějaký systém, který taková vzácná místa přiděluje. Běžně existující ´přidělování´ vzácných věcí a služeb za pomoci cen je tady obecně nepoužitelné. Musí tedy existovat jiné metody, a to za situace, kdy osobní kvality, prospěch straně jednotlivých kandidátů jsou obtížně porovnatelné, a kdy ti, kteří rozhodují o kandidátech uvnitř strany, mají opět své vlastní zájmy, cíle a preference. 

Teoreticky by měli být kandidáti seřazeni podle toho, jak dobře dokážou reprezentovat zájmy voličů strany. To samozřejmě není dost dobře možné zjistit a nikdo to také nedělá. Každopádně se nějakým způsobem vždycky rozhodne a při neexistenci průhledných metod, musí přijít na řadu i metody méně průhledné a zákulisní. Kandidát musí získat podporu těch vlivných, s hlasem něco ve straně vážícím – ale počet takových je také omezený. Tudíž se kandidáti musí houfovat kolem hlasů rozhodujících stranických bossů. To je také motivace pro vznik různých vnitrostranických uskupení – podle politické teorie názorových frakcí, ale ve skutečnosti zájmových stranických klanů.

Organizované klany a všichni ti, kdo v jejich rámci usilují o zařazení na její volební kandidátku, si tedy uvnitř strany konkurují mezi sebou. Tato konkurence je pro jednotlivce dokonce mnohem tvrdší, než pozdější konkurence mezi politickými stranami – jestliže se nedostane na volitelné místo, je pro ně ztraceno prakticky všechno; minimálně na několik let. To zaprvé. A za druhé tento výsledek je v rukou jeho a jeho klanu, zatímco výsledek celé strany ve volbách kandidáti mimo stranické vrcholky ovlivní málo nebo vůbec. Konečný výsledek nemůže být určen jinak než jako výsledek měření sil zájmových koalic jednotlivců seskupených ve stranických klanech, protože samotnou politickou stranu ve skutečnosti tvoří koalice soupeřících klanů, skupin organizovaného stranického sobectví. Politická strana je ve skutečnosti koalicí politických klanů usilujících o to dostat se k moci omezovat ostatním svobodu volby ve prospěch zájmu klanu a jeho členů. To se pak děje prostřednictvím rozhodování o sociálním a ekonomickém postaveních těch či oněch skupin občanů a rozhodováním o veřejných penězích. 

Podnikání v politickém prostoru má proti tržnímu tu podstatnou zvláštnost, že může sledovat různé cíle vzájemně nesouvisející nebo i rozporné – klan a jednotliví poslanci mohou prosadit v daňových zákonech výjimky a úlevy sledující sociální spravedlnost, a tedy snižující efektivnost, a zároveň jindy prosadit zákon zjednodušující drobné podnikání ve vybraných oborech, který je ale nespravedlivý k těm oborům, které vybrány nebyly. Právě tyto možnosti poslanců a politiků je činí zajímavými pro lobby a zájmové skupiny.  Politici a úředníci věnují pozornost těm, kdo věnuje pozornost jim.

            Stranické klany se tak opticky ve skutečnou politickou stranu spojují prakticky jenom před volbami, protože tehdy je pro všechny z nich užitečné vystupovat jednotně. Většinou jen v tomto případě je možné vidět jinak si tvrdě konkurující šéfy stranických klanů na jednom billboardu. A na klany se znovu rozpadnou už hned v první povolební večer a začne podezírání, nedůvěra, „politické“ obchodování, střežení zájmových sfér, boj o vliv a všechno to ostatní, co je důležité v boji o moc rozhodovat.

            Proti nim pak stojí ti, o jejichž hlasy ve volební kampani jde a v té chvíli táhne za jeden provaz celá strana. Ale pak přijde ono vykonávání moci, a tehdy se mnozí diví, jak často jsou zájmy voličů opomíjeny. Není to ovšem většinou způsobeno nějakými zvláštními morálními poklesky nebo jakousi zvýšenou tendencí ke lhavosti kandidujících politiků, ale prostou racionální volbou, která je nutí prosazovat zájem voličů jen tehdy, když je v souladu se zájmem strany, ten zase tehdy, pokud je v souladu se zájmem příslušné skupiny organizovaného stranického sobectví – stranického klanu -  a ten je prosazován kdykoli je osobním zájmem jednotlivého politika. Neboli nejvýše stojí osobní zájem politika, pak následuje zájem jeho stranického klanu a teprve po něm přijde na řadu strana a nakonec volič.

Při takové hierarchii zájmů pak není divu, že na zájem voličů se často nedostane, protože se někdy nedostane ani na zájem strany. Zato na zájem stranického klanu se dostane téměř vždycky a na osobní zájem politika ve všech případech.