Všežravý stát - 17. Chiméra sociální spravedlnosti

Státu neunikne nikdo. Spořádá daně fyzických i právnických osob, zbaští cla, odkousne si z darovaného majetku a předčasně se raduje i jeho umírající občan, protože státu neunikne ani po smrti - v účtu za pohřeb bude daň z přidané hodnoty.    

17. Chiméra sociální spravedlnosti

Lasička prý dokáže bez nápadného porušení skořápky vycucnout obsah vajíčka: napohled to pořád vypadá jako vajíčko;  avšak jen zvenčí. Tento příklad může demonstrovat vlastnost adjektiva sociální, které vycucne obsah následujícího podstatného jména a zanechá prázdnou formu naplnitelnou lecčím.

Například výraz sociálně tržní ekonomika – ten naznačuje, že by mohla být i nějaká jiná ekonomika, než ta kterou tvoří společnost lidí volícími mezi alternativami s různými náklady a užitky. Ponechává prázdnou skořápku slova tržní, aby byla po libosti naplněna jakýmkoli obsahem. Má zřejmě naznačovat, že reálná tržní ekonomika má být jaksi opravována a napravována, a to kým a jak je ponecháno na libovůli zřejmě vševědoucích napravovatelů. Přitom výraz ´vševědoucí´ není pošklebkem – jen takoví napravovatelé mohou totiž znát cíle, prostředky a náklady všech dalších hráčů na trhu, a jen v tom případě ho mohou napravovat. 

Podobným způsobem funguje i  výraz sociální demokracie, kde snad pouze jeho vynálezci tušili, zda by se demokracie mohla eventuálně odehrávat jinde než v sociálním prostředí a být jinou než sociální. A nakonec stejně funguje i výraz sociální spravedlnost, která se ovšem skrývá v pozadí všeho jmenovaného, protože je motivem pro zásahy do státních příjmů a výdajů. Také tento pojem se rychle ukáže jako prázdná bublina – ale přesto se stále ´sociální spravedlnost´ znovu nafukuje a vznáší se nad hlavami davů při každé volební kampani.

Od doby, kdy bylo dokázáno, že pojem sociální spravedlnost nemá žádný obsah a nedává smysl, uběhla desetiletí, stále se s ním zachází jako s čímsi seriózním a diskuzí hodným. To je jev v přírodních vědách nemožný – je nepředstavitelný fyzik nebo chemik, který by ignoroval podstatný objev ve svém oboru. Ve společenských vědách to však možné je, a dokonce je to běžné. Vzniká otázka, proč je to možné. Předně těm, kteří nový nebo existující důkaz ignorují, nic nehrozí, ani podezření z ignorance, jen mají zkrátka ´jiný názor´. A pak daný stav vyhovuje určitým zájmům – politickým, stranickým, ale i odborným. Mnozí si na výkladu a přednáškách o takových nebo podobných fiktivních problémech postavili takříkajíc živnost a kariéru. Že činnost odborů přináší škody všem, kromě nich samotných, není dojmem nebo názorem, ale prokazatelným faktem, který je možné zobrazit na jednoduchém grafu. Ale takové grafy se nemalují a naopak jsou odbory chráněny zákony a volení politici s nimi vyjednávají jako se sobě rovnými. To vše také ukazuje kolik pravdy je na tvrzení, že lidé mají velké problémy pochopit skutečnosti, které odporují jejich zájmům.

Ale mnozí se skutečně domnívají, že něco takového jako sociální spravedlnost existuje a že je třeba usilovat o její nastolení. Je tu tedy společenská objednávka, a tudíž se jsou strany a politici ochotní ji plnit. Jestliže pak ale tvrdí, že je „potřeba“ usilovat o sociální spravedlnost, pak je povinností někoho ji zajišťovat, a usilovat o ni přerozdělováním. Povinnost zajistit spravedlivé přerozdělování vede zase k požadavkům na daňový systém, který má také být spravedlivý. Žádný spravedlivý daňový systém ani v teorii neexistuje, protože nejsou žádná měřítka, na jejichž základě by se dal zkonstruovat. Ale představme si, že hypoteticky lze spravedlivý daňový systém vytvořit, a ten bude navíc všeobecně jako spravedlivý uznán. Zbude ho jen realizovat. To bude konkrétně dělat ne onen právně a politicky abstraktní „stát“, ale zase politické strany, jejich zájmové klany, jednotliví poslanci, ovlivňovat to budou zájmové skupiny a státní byrokracie.  Každý poslanec ovšem zase do rozhodování promítne vlastní zájmy a zájmy svého stranického klanu a byrokraté zase svoje. Jejich zájmy však mohou být v rozporu s principy spravedlnosti a zájmem politiků a každé strany je na prvním místě maximalizace počtu volebních hlasů, a nikoli spravedlnost. Voliči jedné politické strany mohou preferovat ´spravedlivý´ daňový systém, čímž myslí systém, který přinese výhody jim, ale voliči jiné strany naopak třeba ´nespravedlivý´ daňový systém, který jim přinese výhody. K dosažení samotné spravedlnosti bude nutné provést řadu dílčích opatření a s takřka stoprocentní pravděpodobností ani s jedním z nich nebude jednomyslný souhlas – neboli budou některými považovány za nespravedlivé.

Celé zavádění teoreticky spravedlivého daňového systému pak budou dál ovlivňovat lobby a zájmové skupiny, které ovšem nebudou sledovat daňovou spravedlnost, ale pouze a jen své skupinové zájmy. A to jsme pořád jen a jen na straně příjmů rozpočtu.

Systém ale musí být spravedlivý i na výdajové straně. Rozhodovat o výdajích budou opět jednotliví poslanci, strany, lobby a zájmové skupiny a administrativa. Ti první budou opět zatížení vlastními osobními a politickými a v případě lobby a zájmových skupin k tomu navíc přistupuje fakt, že to budou úplně jiné lobby, než ty, které zasáhly do formování daňového systému, tedy stály na příjmové strany. Příjmy státu a jeho výdaje jsou dva různé světy, které se o sebe v nejmenším nezajímají – jedině ministerstvo financí s nimi přijde do kontaktu jako s celkem, ale to v podstatě jen souhrn příjmů rozdělí do kolonek výdajů tak, ´aby to vyšlo´. To je celá rozpočtová filosofie. (Ani to se mu většinou nepodaří – a tak máme deficity).

Neboli není možné ani spravedlivě zdanit, ani spravedlivě rozdělit. Není možné určit a porovnat přírůstky užitků se ztrátami užitků, tedy kdo, co a kolik čeho by měl získat navíc proti současnému stavu, a kdo, co a kolik čeho by měl naopak ve srovnání se současným stavem ztratit. A to všechno tak, aby to bylo sociálně spravedlivé.

Z toho plyne jediný závěr – sociální spravedlnost je nedosažitelná, je to chiméra. Ti, kdo s tímto pojmem operují, buď věří, že něco takového existuje nebo z toho mají prospěch. Anebo v to věří, protože z toho mají prospěch.  Kromě nich ta víra ochuzuje všechny ostatní, protože jediné, čím si můžeme být jisti, jsou ztráty ekonomické efektivnosti způsobené přerozdělováním. Někdo a někteří tu chiméru musí organizovat, administrovat a tihle spotřebují třetinu prostředků, které byly na nastolení sociální spravedlnosti určeny. A to se ani neví, zda náklady převážily přínosy. Vědět to ani nelze a rytíře sociální spravedlnosti to ani v nejmenším nezajímá.

Realizace principu sociální spravedlnosti prochází mlýnky mnoha zájmů, které výsledně vyprodukují směs, která se původnímu záměru vůbec nebude podobat. Proto máme nepřehledný, nespravedlivý, neefektivní a nákladný daňový systém, který se jako celek nelíbí asi nikomu.  A proto máme i podobný výdajový systém, který ale jako celek neposuzuje už vůbec nikdo. 

Není jiná možnost než podstatně  zmenšit rozsah příjmů a výdajů státu. A to mohou udělat jenom voliči – ale ti musí být v první řadě informovaní. Informovaní třeba i o tom, že cesta k sociální spravedlnosti vede přes přerozdělování a to je omezováním možností jejich svobodné volby. Informovaní o tom, že pouť k sociální spravedlnosti je cestou k ekonomické stagnaci a omezování svobody.

To je celá rozpočtová filosofie.