Všežravý stát - 12. A jeho zuby

Státu neunikne nikdo. Spořádá daně fyzických i právnických osob, zbaští cla, odkousne si z darovaného majetku a předčasně se raduje i jeho umírající občan, protože státu neunikne ani po smrti - v účtu za pohřeb bude daň z přidané hodnoty.    

   12. Stát - a jeho zuby

            Hlavním důvodem existence státu je produkování veřejných statků, tedy statků, které nebude nikdo poskytovat soukromě, protože nemůže donutit spotřebitele, aby za ně zaplatili. To je zejména onen nejcitovanější veřejný statek národní obrana. Svým charakterem je mu blízká vnitřní bezpečnost nebo legislativa a soudnictví. Stát tak produkuje veřejné statky a donutí občany, aby za ně daněmi zaplatili.

Rozmachu nabyly činnosti, jimiž se stát zabýval, až v průběhu minulého století. Ještě na jeho počátku většinou nepřerozděloval více než 10 % hrubého domácího produktu, v druhé polovině téhož století to už v Evropě byla polovina i více. Větším nebo menším tempem však státní zasahování do ekonomiky narůstalo téměř všude. To znamená, že nejde o náhodný proces.

 Částky, s kterými hospodaří náš stát a jeho instituce, dosahují řádu biliónů a z hlediska částek příjmů a výdajů je zdaleka největším „podnikem“ v zemi, k němuž se nikdo ani nepřibližuje. Má monopol na vybírání daní, je to bezkonkurenční podnikatel, jehož příjmy jsou zaručené a vymahatelné násilím.  A i když vezmeme v úvahu, že osmdesát procent jeho výdajů je určeno zákonem, pořád zbývají desítky a desítky miliard, o jejichž užití rozhodují volení politici, poslanci, ale i nevolení úředníci. Kromě toho má tento „podnikatel“ fakticky neomezenou možnost získat úvěr  - kterou nemá nikdo jiný. A to ještě vždycky může zvýšit daně, a tak vytloukat klín klínem řadu let a výsledky jeho činnosti budou sklízet až další generace. A tisknout peníze beztrestně také nemůže nikdo jiný.

Státní instituce jako ministerstva jsou také svého druhu monopolními podniky na poskytování konkrétních veřejných statků. Nacházejí se mimo konkurenci, a na druhé straně mají možnost ovlivňovat tržní prostředí tím, že přidělují nebo nepřidělují různé výhody, rozhodují o regulacích a dalších opatřeních posvěcených takzvaným obecným zájmem, ale ovlivňujících konkrétní ekonomické postavení jednotlivců a skupin.

 Státní instituce a úředníci si při dělení rozpočtu konkurují. Každá instituce a každý její jednotlivec v ní dává ovšem přednost vyššímu příjmu před nižším a tedy každý zvlášť a všichni dohromady většímu rozpočtu před nižším. Principem přitom je, že jakýkoli rozpočet bude utracen. Každá státní instituce, ministerstvo nebo jen příspěvková organizace se řídí nepsaným heslem: „Neexistuje tak veliký rozpočet, který bychom nedokázali utratit.“

A to si pište, že je to pravda.   

Při prosazování svých projektů postupují státní instituce vždy stejně: nejprve nadhodnocují své potřeby a význam a přínosy své činnosti a zároveň podhodnocují náklady. Součástí taktiky je nabízení omezeného počtu alternativ,  a konečně je popsána ta katastrofální situace, která nastane, když ten který projekt, stavba, nebo investice toho či onoho ministerstva nebude schválena. Při procesu schvalování využívá instituce nebo ministerstvo svou informační převahu. Základním měřítkem vhodnosti jakékoli činnosti úřadu je ovšem peněžní přínos, který mu přinese. Může to být pro pražský magistrát projekt pořádání olympijských her, a pro jiný státní úřad vybavení škol počítači a pro další ministerstvo nové uniformy loňských nových uniforem. Cokoliv co přinese pro instituci peníze z rozpočtu – státního nebo místních, to máte jedno - je dobré.

Porovnat přínos projektů jednotlivých úřadů mezi sebou–  tudíž rozhodnout, kterému ministerstvu nebo státnímu úřadu dát více a kterému méně - je obtížné , i když často ne nemožné. Ale nic takového se ani zdaleka neděje. Neexistuje instituce, která by to měla za úkol, a také o ni politické klany, lobby, ani politici nestojí – proto také ani voliči netuší, že o tom, kolik kdo a na co dostane, vůbec nerozhoduje užitečnost daného projektu. Veřejně se tedy operuje jen s patřičně nadhodnoceným užitkem – který přinese nový kus dálnice, modernizace tanků nebo zřízení „Institutu na zkoumání čehosi nebo i čehokoliv“. A tak si každý zub ze stále cvakajících čelistí státu něco odkousne z vybraných daní. Někteří víc, a jiní míň. Proč tomu tak je, nikdo nezkoumá. Ani o to žádný ministr ani politik nestojí. Jestli letos dostali méně, příště musí prostě vybojovat více. To je celá logika. 

 Po přidělení rozpočtu na projekt je pak obtížné ho zastavit nebo zrušit.  Projekty běží ještě léta po tom, co se prokázala jejich neefektivnost nebo dokonce potom, když se ukázalo, že byly od počátku nereálné. Jenže ony dokážou žít svým vlastním životem nebo přesněji vlastním životem žijí ti, kteří z nich žijí. Projekt "Pražské olympijské hry" spotřebovával peníze i poté, co byl zrušen a byl zrušen dlouho poté, co se ukázal jako nereálný. 

Při ohrožení svého rozpočtu každá instituce okamžitě hrozí omezením nebo zrušením služeb tam, kde to pro veřejnost bude nejcitelnější, a nikoli tam, kde by se úspory docílit daly. Příkladem jsou hrozby při jakékoli stávce veřejných zaměstnanců, kdy se hrozí kolapsem celého odvětví. Stávkující lékaři rovnou hrozili smrtí pacientů.

 Většinou se za klasicky státní instituce považují ty nejvíce viditelné – vláda a ministerstva, ale každá organizace dotovaná nebo vydržovaná státem, je koneckonců státní. Takových organizací placených z veřejných peněz existují stovky a řada dalších získává příspěvky na svou činnost. Sčítání netopýrů Českou společností pro ochranu netopýrů je tedy také veřejným statkem, protože je placené ze státního rozpočtu. Když Ministerstvo průmyslu a obchodu vyprodukuje „Koncepci rozvoje konkurenceschopnosti české ekonomiky do roku 2020“ je to také veřejný statek zaplacený daněmi.  Ačkoliv jejím cílem ve skutečnosti není zvýšit konkurenceschopnost ekonomiky v roce 2020, ale zdůraznění důležitosti Ministerstva průmyslu a obchodu.(Mimochodem napsána byla v roce 2012. Vzpomene si na ni někdo už po dvou letech? A na toho ministra?)  Ve skutečnosti by ona Koncepce rozvoje konkurenceschopnosti měla mít podtitul „Ministerstvo průmyslu a obchodu žádá o zvýšení svého rozpočtu“. Každý podobný materiál státní instituce by mohl mít takový podtitul a také ho - byť psaný neviditelným inkoustem  - ve skutečnosti i má.

Celkově je to stejný případ jako v roce 2000 přijatá Evropskou radou Lisabonská strategii rozvoje, která měla za cíl do roku 2010 vytvořit „nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější znalostní ekonomiku“. Výsledek žádný. EU tedy v roce 2010 přijala další podobnou koncepci do roku 2020. (Rozumnější by asi bylo stanovit jako cílový rok 2040).

To už smysluplnější  byly socialistické pětileté plány – pětiletky – jednak je na rozdíl od podobných koncepcí a strategií sestavovalo jediné centrum s rozhodovací pravomocí, a řešily problém, jak dosáhnout s danými zdroji jen jeden nebo několik cílů. (To se v případě jenom několika vymezených cílů, nejlépe to znali sovětští soudruzi, dá dosáhnout. Na ostatní však už plánovačům zdroje nezbývají. Dodnes si proto na ruské vesnici chodíte pro vodu k obecní pumpě).

Avšak mluví se o ´státu´a o jeho rozhodování - nicméně stát se ve skutečnosti nerozhoduje a rozhodovat ani nemůže. Stejně jako nic nerozhodují ani Dějiny nebo Vůle lidu. Stát je užitečný pojem na určité úrovni abstrakce, ale už je matoucí a zavádějící, když se o něm mluví jako o rozhodující se jednotce, která „chce, potřebuje, rozhoduje, zasahuje“. Například při sčítání lidu se někteří rozhořčovali nad tím, že po nich „stát“ chce údaje, které už dávno má. Rozhořčení by bylo spravedlivé, kdyby existovalo jedno centrální místo, které by představovalo Stát. Ale nic takového není – neexistuje žádná jednotlivá instituce, která by představovala Stát, není nějaké centrum s jednou hlavou a jedním cílem. Cosi, co bylo podobného jednotlivci, a navíc s moudrostí kolektivního rozumu. Představa Státu jako jedné instituce nadané kolektivním rozumem, jednající bez emocí, zasahující ve prospěch občanů, které zná natolik dobře, že ví, co pro ně je dobré a co ne, je vlastně naprosto dětinská.    

Státní instituce ve skutečnosti nerozhodují, ale zase za ně jednají pouze jednotlivci vedení svým zájmem. Ti, kdo tam přijímají rozhodnutí, jsou ovšem omezeni psanými i nepsanými pravidly, nicméně v první řadě mají na starosti své osobní zájmy, a cíle těch ostatních sledují jen tehdy, pokud se shodují s jejich vlastními. Reálně existují jen lidé v institucích, kteří nemají kolektivní rozum a kolektivní cíl, ale každý v nich má pouze svůj rozum a svoje cíle. Státní instituce každodenně oživují právě takoví a ne jiní zaměstnanci.

(pokračování)