Všežravý stát: 10. Odbory jako organizované sobectví

 Výsledkem činnosti odborů je vyšší nezaměstnanost nebo růst cen anebo kombinace obojího. Kromě toho jsou hrozbou pro demokracii. Na jejich obranu snad jde říci, že o tom nevědí. Ale to je neomlouvá. 

10. Odbory –  nejsilnější skupina organizovaného sobectví

 

Deklarovaným cílem odborů a profesionálních odborářů je chránit a prosazovat zájmy svých členů. Především jde vždy a všude o zájmy ekonomické, tedy o mzdy. Ostatní vedlejší cíle jako pracovní a sociální podmínky jsou prostě jen vedlejší cíle.

Prostředkem k jejich prosazování je vyjednávání a na jednání si odboráři vždycky nosí aktovky. Možná někdy i se svačinou, ale vždycky s papírem s nadepsaným titulem ´Stávka´. Kdykoli se jednání zadrhávají, stačí jim ty aktovky položit na stůl. Čas od času na stávku nebo demonstrace opravdu dojde a jen tehdy jsou profesionální odboráři viditelní i pro širší veřejnost. Co dělají v tom období, kdy se nevyjednává a nestávkuje, nikdo neví.

Tyhle starosti je možné nechat jim a členstvu, které je platí,  a pro nás ostatní může být užitečné podívat se na ně zvnějšku. Jejich veřejné působení se odehrává ve dvou rovinách – jednak na úrovni podnikové - ale pak také vystupují jako politická síla na úrovni celostátní. 

V jednotlivé firmě odbory vyjednávají se zaměstnatelem o mzdových podmínkách. Běžné mínění předpokládá, že vůči zaměstnavateli se zaměstnanci musí spojit ve skupinu, neboť to, co je viditelné, je skutečné vyjednávání odborů a zaměstnavatele. Nicméně jde o omyl. Vychází se totiž z chybného, byť tvrdošíjně tradovaného předpokladu, že soupeřem jsou si dělníci, nebo přesněji řečeno ti odborářsky organizovaní, a jejich zaměstnavatel. Ve skutečnosti konkurentem dělníků nemůže být nikdo jiný než ostatní dělníci. Stejně tak konkurentem zaměstnavatele je pouze jiný zaměstnavatel.

Výsledek je dán vyjednávací silou obou partnerů, která je určena právě stupněm konkurence uvnitř obou skupin. Jestliže si dělníci mohou jednoduše vybrat jiného zaměstnavatele, pak je vyjednávací pozice jejich současných zaměstnavatelů slabá. Totéž platí naopak: mohou-li zaměstnavatelé jednoduše najmout jiné pracovníky, pak je slabá vyjednávací pozice zaměstnanců. Problém odborů tedy na úrovni podniku nejsou zaměstnavatelé, ale konkurence jiných dělníků. První cílem odborů je tedy zabránit této konkurenci.

Markantně se to projevuje u pracovníků s vyšší a vysokou kvalifikací: jejich vyjednávací pozice je silná vůči jakémukoli zaměstnavateli. Vysoce kvalifikovaní nemají potřebu se houfovat, a proto například neexistuje žádná jejich odborová organizace. Naopak ti méně a málo kvalifikovaní – tedy ti snadno a jednoduše nahraditelní – se snaží ztížit svoji nahraditelnost a tím zvýšit svoji cenu. Tím jsou motivovány ve světě již prosazené odborové požadavky zakazující např. zaměstnávat odborářsky neorganizované,  a tím je dán také smysl stávky – odepřít práci všichni najednou, a tím posílit svou nenahraditelnost. Proto jsou také hlavním problémem úspěšnosti stávek takzvaní stávkokazové.

Obdobně funguje i odbory prosazovaná minimální mzda –  výsledně zvyšuje nezaměstnanost. Je nakonec zaměstnáno méně pracovníků, než by bylo zaměstnáno, kdyby nebyla stanovena. A postižení jsou hlavně mladí po škole a bez praxe. A ti starší. 

Výsledkem činnosti odborů je tedy vždy nějaká kombinace vyšší nezaměstnanosti a zvýšení spotřebitelských cen a nejčastěji obojí.

  Díky prosazení mzdových tarifů a kolektivních smluv odbory dosáhly také toho, že mzdy a platy na rozdíl od ostatních cen téměř nikdy neklesají. V období hospodářského poklesu tak zabraňují fungování vyrovnávacích tržních mechanismů a prodlužují krizové problémy. Problémy, s nimiž se musí vyrovnávat všichni, kromě nich samotných. V době velké hospodářské krize ve třicátých letech minulého století, tak například tlak tehdejšího amerického prezidenta na zachování mzdové úrovně těch ještě zaměstnaných americkou a světovou krizi jen prohloubil a prodloužil.

Když přestoupíme o patro výš na nadpodnikovou úroveň, je síla odborů politická. Odbory v této roli fungují stejně jako jiné skupiny spojované kolektivním zájmem, jejichž členstvo se snaží své požadavky prosadit mimo hlasovací proceduru. Ovlivňují instituce, které vznikly na základě výsledků svobodných voleb, kdy měl každý volič jeden hlas. Neboli snaží se dosáhnout změny výsledků voleb, ale mimo demokratickou volební proceduru. Volené instituce mají rozhodovat v zájmu odborářů, kteří se je snaží přinutit k rozhodnutím, která by jinak neučinily. Tedy přesně to, co je cílem každé lobby.

 Skutečností pak může být třeba výsledně „levicové “ opatření vlády a parlamentu zvoleného ve volbách pravicovou většinou. Výsledkem je degradace demokratických hlasovacích procedur. Členové těchto a podobných skupin  - a zákonem chránění odboráři to jsou především – si tedy pro sebe osobují právo mít více hlasů než ostatní voliči.

 Shrneme-li v obecný vzorec odborářských požadavků jako politické síly, pak by zněl: více přerozdělování ve jménu sociální spravedlnosti. To je ovšem program a požadavek levicových stran – ale ten již přece byl vznesen a hlasovalo se o něm ve svobodných volbách. A v příštích se o něm bude hlasovat znovu. Zvolení představitelé těchto názorů, představitelé těchto politických stran, již přece sedí v parlamentu. Z toho vyplývá, že odboráři zasahující do politiky a voliči levicových stran musí být stejné osoby – které však na rozdíl od ostatních prosazují své zájmy přinejmenším dvakrát.

 Odboráři vždy vedou boj za práva pracujících – a vyjednávají o pracovních podmínkách. Nejlepší myslitelné podmínky by ale získali v momentu, kdy by nemuseli s kýmkoli „bojovat“, nýbrž by prostě všechny podmínky určovali sami. Byli by zaměstnavateli i zaměstnanci, byli by vládou, byli by zákonodárci. Vládli by tedy absolutně – totálně. To je možné pouze ve státu takového typu, totalitním státu – tudíž jádru odborářů musí vyhovovat státní zřízení právě tohoto typu. Stejný ideál však byl a je vlastní komunistickým voličům – neboli jádrem militantních odborářů musí logicky být příznivci totalitního státu. Tudíž militantní odboráři a komunističtí voliči musí být stejní lidé anebo alespoň mají stejné ideály a cíle. Což je nakonec totéž.

Tuto domněnku potvrzuje i na první pohled trochu paradoxní skutečnost, že řada odborářů měla a má poněkud mlhavé představy o konkrétních odborářských požadavcích, kromě těch, které požadují získat co nejvíce od těch ostatních. Militantním odborářům je totiž nakonec lhostejný ten či onen moment sociální politiky, neboť jejich demonstrace jsou ve své podstatě antidemokratické - a jejich snem je ve skutečnosti totalitní revanš.

Odbory nejsou tedy nic jiného než zvláštní zájmovou lobby a usilují o totéž, co každá jiná lobby – o získání zvláštní renty, neboli v jejich případě o dosažení vyšších mezd, než by byly mzdy dosažené za běžných konkurenčních podmínek. Dosahují toho omezením nabídky práce, tedy menšího počtu pracovních sil a zabráněním odborově neorganizovaným přijmout práci za jiných mzdových podmínek. Jako politická síla jsou přinejlepším sociálně demokratickou, ale spíše komunistickou pátou kolonou v demokracii. A navíc, stejně jako kterákoli jiná lobby, podkopávají základní princip demokracie – jeden volič, jeden hlas. 

Obdobně jejich skupinové sobectví, jako každé jiné, působí stejné škody všem ostatním, v jejich případě konkrétně způsobují inflaci a vyšší nezaměstnanost - a nejčastěji kombinaci obojího.

Politicky pak má díky jim levice víc hlasů, než mají ti ostatní.