Utečenci, Romové a bezdomovci

"Jsou věci, které se dají vyřešit jen tím, že se budou stále řešit." Vzpomenu si na tento citát vždy, když čtu stále populárnější články o prvních dvou kategoriích a také, když jsem denně konfrontován s kategorií třetí.

Záměrně jsem zvolil komunity, jejichž podstata je zcela rozdílná, ale spojovacím prvkem je to, že je tu jaksi nechceme, že nám vadí. Použitý plurál je namístě, protože i já si dokážu představit stát, kde ani jedna tato skupina lidí není.

Spojovacím článkem je i to, že všichni zmínění tady do budoucna s námi budou.

Zbavit se stávajících migrantů a žádné další nepřijmout je utopie. Základní principy evropské civilizace, prostě nic takového neumožňují. Problémy s nimi se dají (a mají) řešit, ale vyřešit je tím, že je zrušíme, asi možné není.

S Romy je to podobné. Do Indie se sami nevrátí, na Sibiř své vlastní občany vystěhovat nemůžeme, takže nám (státu a jeho majoritě) nezbývá, než se snažit o jejich asimilaci a dobré soužití s nimi.

Bezdomovci jsou jedni z nás a zrušit nějakým rozhodnutím „bezdomovectví“ asi také nejde. Bezdomovci se sami nezmění, protože většinou nechtějí nebo nemohou, případně nechtějí a nemohou.

V kontextu výše uvedeného mi přijde zcela zbytečné a víceméně škodlivé, psát pořád dokola o konkrétních i obecných problémech s uvedenými skupinami. Místo hysterických věšteb o podřezaných mužích, znásilněných ženách, dětech konvertujících k islámu a o migranty zruinovaném státním rozpočtu, je asi smysluplnější společenská diskuse o selekci a kritériích přijetí běženců a posléze snaha o přístup k nim bez zbytečných předsudků.

S do nekonečna se opakujícími články o našich špatných zkušenostech s Romy je to podobné. Téměř každý je má a snad každý si uvědomuje, že jsou. Proč tedy znova a znova poukazovat na to, co komu který Rom udělal, jak mi zkazil odpoledne u bazénu a jakou cítím nespravedlnost v sociální sféře. Rychle vyřešit se to nedá, u nás ani kdekoli jinde, pouze je možné na těchto problémech trvale a trpělivě pracovat. Obávám se však, že s tím ještě nikdo ani nezačal. Téměř vše, co vzniklo ze strany státu, mělo víceméně opačný efekt.

O bezdomovcích se, alespoň z mého pohledu, moc nepíše. Je to zvláštní. Ve městech jsme s nimi v kontaktu několikrát denně, mnohem častěji než s obtěžujícími Romy a nebezpečnými muslimy, a přesto tento společenský fenomén týkající se možná až 150 000 lidí (ne 1500, ale o dva řády vyššího čísla) moc neřešíme. Jsme opatrní. Asi si uvědomujeme, že utečenci a cikány se nestaneme, ale bezdomovcem se naopak může stát v podstatě každý z nás. Problém v rodině - ztráta práce - alkohol a je to. Na každý pád se jimi lidé stávají většinou vlastní vinou, což Romy ne a utečenci velmi často ne.

Pokud jste dočetli až sem, možná se, stejně jako já, zamyslíte, co je vlastně poselstvím tohoto článku.

Snad je to ten citát perexu: „Jsou věci, které se dají vyřešit jen tím, že se budou stále řešit.“

Počátkem každého řešení je, myslím, více než zběsilé bití na poplach, klidná a reálná úvaha.