Tenkrát na blízkém Východě (2. kapitola: Hore do hory)

„Když sem přijedete, máte pocit, že byste zde chtěli strávit zbytek života, po týdnu se začnete těšit domů, při odjezdu toužíte se sem opět vrátit, ale jinak byste tu nechtěli být ani po smrti namalovaní na zdi…“

2. kapitola: Hore do hory

              „Když sem přijedete, máte pocit, že byste zde chtěli strávit zbytek života, po týdnu se začnete těšit domů, při odjezdu toužíte se sem opět vrátit, ale jinak byste tu nechtěli být ani po smrti namalovaní na zdi.“

(Miloš Kybal)

 

              Byla polovina května a již několik set metrů za vesnicí začínala pohádka kouzelné nedotčené přírody ve fázi pozdního rozpuku po obzvláště tuhé zimě. Šli jsme dřevařskou cestou točící se mezi loukami, pastvinami a lesíky směrem k hřebenům Polonin čnějících jako tmavě modrá hradba přes celý severní obzor. Tam někde, patnáct kilometrů před námi, jsme tušili vrchol Kremence s přilehlými roklemi a hřbety pralesu Stužica. Tato místa byla na plánu až další dny, dnes byl na pořadu pouze průzkum bezprostředního okolí. Vyrazili jsme s tátou a Milošem až po obědě a šli jsme velmi pozvolna, což dost možná souviselo s průběhem prvního večera v Nové Sedlici.   

              Již dříve jsem si v tomto kraji všiml, že vše staré a původní se jeví jako pevné a solidní, naproti tomu vše novější bylo vytvořeno halabala, pokud to ovšem vůbec dokončeno bylo. Platilo to i o cestě, po které jsme šli. Někdo ji kdysi zručně zbudoval, zařízl ji do svahu tak, jak ji vyšlapali před ním karpatští jeleni a zpevnil kameny a štěrkem. Později ji někdo jiný zatoužil vyasfaltovat, drenážemi a umělým korytem spoutat pramínky a potůčky útočící na cestu z úbočí svahu snad každých deset metrů, ale ta touha ho asi brzy přešla.  Zbytky asfaltu roztrhaného bujnou vegetací a teplotními výkyvy byly znát pouze prvních dvě stě metrů a na vodohospodářské počiny upozorňovaly pouze zarostlé drenážní jámy podél cesty. Ty pro účel své existence již neměly pražádný význam, ale byly pravým požehnáním pro entomology a přírodozpytce vůbec. Shromáždilo se v nich totiž vše, co se při prudkých jarních deštích na svazích neudrželo.

              Když jsem vlezl do první díry, spatřil jsem během několika okamžiků dost možná polovinu toho, co jsme se chystali v následujících deseti dnech ulovit. S hurónským řevem jsem vyndával na povrch nádherné střevlíky rodu Carabus. Vzácné a těžko polapitelné druhy brouků tady žily na dně obřích pastí po desítkách kusů. Podle míry zatopení jímek se tu jako prémie vystavovali mloci, čolci a různé druhy žab, mezi kterými jsem rozpoznal kuňky ohnivé, blatnice, ropuchy zelené a brčálové rosničky, které jsem do té doby znal jen z obrázků. Bezprostředně poté, co jsem do jímek vlezl, mizely mezi kameny do rozpadlých odtoků užovky, některé přes metr a půl velké, což dávalo tušit, že to nebudou ty měsíčkové, ale eskulapky, které není vůbec lehké v přírodě spatřit.

              Bylo k večeru a my jsme s tátou byli v naprosté euforii. Miloš se jen smál pod vousy a věnoval se vegetaci podle cesty. Jeho specializací byli tesaříci a ti se v jímkách vyskytovali jen zcela náhodně.  Tito broučí fešáci s dlouhými tykadly, se chovali, jak Milošek rád zdůrazňoval, poněkud aristokratičtěji než naši střevlíci. Vyhřívali se na květech nebo listech a kmenech stromů a jejich lovec je zkušeným grifem lapal za pomocí sklepávadla a smýkadla. Vedoucí expedice však téměř žádné exempláře nechytal a neusmrcoval, protože měl z dřívějších návštěv ve své sbírce zdejší tesaříky téměř kompletně zastoupeny a tím jeho zadostiučiněním byla daleko více naše společnost a radost z našeho úspěšného lovu. To jsem si však uvědomil až mnohem později.

               Při zpáteční cestě jsem apeloval na Miloše: „Musíš jim vysvětlit, že je mi třináct a nepiju kořalku.“

              Táta byl podobného názoru, ale Miloš se mračil a povídal něco o tom, že když při návštěvě kmene Yujapá v Brazílii odmítneš smaženého dvaceticentimetrového červa, ihned tě rituálně zabijí a tvou vysušenou, zmenšenou lebku vystaví na posvátném stromě.

              „Budu klidně jíst pečené larvy, ale borovičku už nechci!“ odvětil jsem.

              „Borovičku, šelesnik, nebrat“, mručel si pro sebe Miloš.

              „Vždyť bychom dnes do hospody ani nemuseli“, pronesl po chvíli do lesního ticha překvapivě táta.

              „No, to budeš Hopčakovi vysvětlovat sám a musím tě upozornit, že tím vážně ohrozíš zdar expedice. Šelesnik na Sedlici nebrat,“ dodal Milošek tiše.

              Po návratu k Hopčakovým se ihned ukázala celá předchozí rozprava jako bezpředmětná. Pan Hopčak se právě myl pod pumpou po návratu z pole. Proud vody splachoval špínu a pot z obrovského těla a z protézy, jejíž dvojitý hák používal jako motyku či kosiřík kosištěte, a jeho drobná, jako by seschlá žena usilovně pumpovala. Na trámu u dveří visela bílá košile a sváteční oblek. Teorie svatby, pohřbu, křtin či bohoslužby vzaly za své. Bylo nám hned jasné, že na pořadu večera bude evidentně prezentace Hopčakových hostů těm, kteří včera nebyli přítomni, již nevnímali nebo se v rozhodný okamžik váleli po zásahu železným hákem před hospodou v krvi. Samotné hospodářovo sdělení vylučovalo diskusi:

              „Pojděme něčo malého do krčmy popiť, aby veděli ako si Hopčak važí hostou. Ale před tým ešče voĺačo pojeme.“

              Hopčak mluvil slovensky dobře a často v rozmluvě s námi používal česká slova, která někdy velmi osobitě komolil. Když si to jako by náhodou uvědomil, komentoval to: „Ej takto si věru spomeniem, keď som bol na brigádě v cukrovaru v Dobrovici...“

              Za několik let jsem si mohl pravdivost jeho slov ověřit, neboť jsem sám v dobrovickém cukrovaru brigádničil a staří zaměstnanci si na Hopčaka z pochopitelných důvodů pamatovali a vyprávěli zkazky o tom, jak ten člověk jednou rukou rovnal šedesátikilové pytle „do figury“ jako by to byly pytlíky cukru pro kuchyňské použití.

              To voľačo byla slanina, klobásky a domácí chleba, vše naprosto jedinečné chuti.

              Hopčak měl radost, že mi chutná a mezi sousty se podivoval, že jsem včera pil borovičku a kolik že jsem jí to vypil. Poznamenal, že v mém věku chaľani ještě nepijí ani tady, tím spíš si myslel, že ani v Čechách.

              Táta mu vysvětloval, že jsme nechtěli někoho urazit a jestli by mohl propříště nějak zařídit, aby mi borovičku neobjednávali.

              „To zarjadim, bohajeho!“ pronesl gazda a pozvedl hák nad úroveň očí.

              „Ale tu moju trocha okoštovať muóže, nie, aby veděl…“ a nalil do sklenice stojící přede mnou asi deci nažloutlé tekutiny.

 

Autor: Jiří Turner | čtvrtek 1.4.2021 18:42 | karma článku: 18,94 | přečteno: 485x
  • Další články autora

Jiří Turner

Je Země plochá nebo dutá?

Na Slovensku to asi brzy budou rovnocenná stanoviska se skutečností, že je Země obecně kulatá a že žijeme na jejím povrchu, a ne v dutině.

15.5.2024 v 8:16 | Karma: 16,62 | Přečteno: 305x | Diskuse| Ostatní

Jiří Turner

Noční vlci na Olšanech? Jak je to vůbec možné?

Naše liberálnost už překračuje snad všechny meze. Po Praze se prohánějí Putinovi hoši, kterým sekundují proruští kolaboranti, a nic se neděje.

7.5.2024 v 15:07 | Karma: 41,18 | Přečteno: 4147x | Diskuse| Společnost

Jiří Turner

Respektujte můj názor!

Pletete si názory s fakty a také právo názor vyjádřit s povinností ho respektovat, sdílet či šířit. Myslíte-li si, že Slunce obíhá kolem Země, není to názor.

7.5.2024 v 10:36 | Karma: 19,78 | Přečteno: 521x | Diskuse| Společnost

Jiří Turner

O mrtvých jen dobře?

Říká se to a mnozí se dle tohoto rčení také chovají. Je to však nutné? Argument, že mrtvý se nemůže bránit, je asi jediným relevantním argumentem. Já si myslím: O mrtvých jen pravdu.

26.4.2024 v 9:39 | Karma: 23,02 | Přečteno: 654x | Diskuse| Ostatní

Jiří Turner

Už začínám věřit tomu, že ANO příští parlamentní volby nevyhraje

Proč? Inu proto, že část aktuálně nespokojených voličů pochopí, že Babišovo hnutí není konstruktivní politickou silou, ale spíše destruktivní „sektou“.

24.4.2024 v 9:25 | Karma: 28,33 | Přečteno: 1035x | Diskuse| Politika
  • Nejčtenější

Atentát na Fica. Slovenského premiéra postřelili

15. května 2024  14:56,  aktualizováno  17:56

Slovenského premiéra Roberta Fica ve středu postřelili. K incidentu došlo v obci Handlová před...

Fico je po operaci při vědomí. Ministr vnitra mluví o občanské válce

15. května 2024  19:25,  aktualizováno  23:12

Slovenský premiér Robert Fico, který byl terčem atentátu, je po operaci při vědomí. S odkazem na...

Fica čekají nejtěžší hodiny, od smrti ho dělily centimetry, řekl Pellegrini

16. května 2024  8:42,  aktualizováno  15:38

Zdravotní stav slovenského premiéra Roberta Fica je stabilizovaný, ale nadále vážný, řekl po...

Pozdrav z lůžka. Expert Antoš posílá po srážce s autem palec nahoru

13. května 2024  18:48,  aktualizováno  14.5 22:25

Hokejový expert České televize Milan Antoš, kterého v neděli na cestě z O2 areny srazilo auto, se...

Putinova časovaná bomba. Kadyrov umírá, rozjíždí se krvavý boj o trůny

17. května 2024  14:16

Premium Ramzan Kadyrov ještě dýchá, v Čečensku se však už začíná hledat jeho nástupce. Naznačují to i...

Sněmovna bude příští týden schvalovat sporné zkrácení doby oddlužení

19. května 2024  9:19

Sněmovna bude příští týden schvalovat sporné zkrácení doby oddlužení z nynějších pěti let na tři...

Nizozemec si na zahradě postavil hrad, jeho interiér láká turisty z celého světa

19. května 2024  8:36

Šestasedmdesátiletý Nizozemec Gerry Halman si na své zahradě postavil pětipatrový hrad. V...

Poštovní známka po bagetě i voní. Francie uctila symbol gastronomie

19. května 2024  7:26

Francouzská pošta představila novou známku s obrázkem bagety převázané stužkou v barvách trikolory....

Řekni, kde ti muži z Gazy jsou. Otazníky ohledně obětí: násobně více dětí a žen

19. května 2024

Premium V Gaze je problém, na který upozorňovala už Marlene Dietrichová. Teď si s ní notují demografové a...

Rozdáváme batolecí mléko ZDARMA
Rozdáváme batolecí mléko ZDARMA

Na cestě mateřstvím se potkáváme s různými výzvami. V případě výživy našich nejmenších představuje kojení ten nejlepší základ. Pokud však kojení...