Ta o neviditelné ruce trhu je také pěkná, ale teď ještě tu o svatém Klausovi, dědečku!

Říká se, že i mytologické příběhy a pohádky mívají někdy racionální základ. Hodně také záleží na osobě vypravěče. Byli tací, kterým jsme hodně věřili, přestože to dnes působí velmi úsměvně a za svou tehdejší víru se mnozí i stydí.

Jsem jedním z nich. Nemaje ekonomického vzdělání, o kterém jsem až později pochopil, že by mi bylo v tomto ohledu stejně platné jak mrtvému zimník, jsem v letech své mladosti, po revoluci, které jsme si navykli říkat „sametová“, uvěřil makroekonomům, které pro mě reprezentoval tehdejší ministr financí a pozdější držitel všech myslitelných státních a politický funkcí Václav Klaus.

Záměrně s určitým despektem uvádím, že „makroekonomům“, protože „mikroekonomům“, kteří dělají to, co je asi tím jediným opravdovým smyslem ekonomie, cítím stejný respekt, jako k jakýmkoli reprezentantům jiné profese, kteří svou práci dělají dobře. Někdy se makroekonomům říká stratégové a já si myslím, že je to hodně pitomé. Makroekonomie se pohybuje na hraně filozofie či sociologie, což tím spíše platí o politické ekonomii, a tak by asi měla zůstat teoretickou vědou, kterážto je důležitá pro rozvoj lidského myšlení, zpětné analýzy a třeba i prognózy, ale zcela nevhodná k tomu, aby se příslušnými hypotézami, nápady a myšlenkovými pochody lidstvo hned přímo řídilo.

Ono se však tím někdy řídí. Jednou z takových úvah byla ta o „neviditelné ruce trhu“ zakládající se obecně na tom, že ve zdravém systému se jaksi ekonomika řídí sama od sebe, respektive vše určuje trh, a stát a jeho instituce do toho nemají zasahovat. Říkal jsem si tehdy, jak je to geniálně prosté, že stačí mít demokratický a zcela svobodný systém a vše půjde samo. Zapomněl jsem však, jsa ještě asi zpitomělý ideologií předešlého systému prezentující se chimérou o beztřídní společnosti, jež sama zabezpečí blahobyt, že samo od sebe se toho vyřeší jen hodně málo.

Všechny takové úvahy jsou založeny na idiotské premise, že se lidé budou chovat přesně tak, jak si příslušný myslitel představuje, respektive tak, jak by se chovat asi měli.  V tom spočívá utopismus komunismu, stejně jako utopie, která předpokládá zdravý a prosperující ekonomický systém ponechaný na pospas „neúprosným zákonům trhu“. Ona ta teorie možná i prakticky funguje, ale někdo asi pozapomněl, že v takovém systému mají žít i lidé, všichni lidé.

V teoriích utopického komunismu se předpokládá reálně absurdní rovnost mezi lidmi a také to, že to tak všem bude vyhovovat a nikdo nebude ničeho zneužívat, což se již v případě prvních praktických pokusů projevilo zcela opačně. V utopickém tržním systému se naopak předpokládá, že uspějí jen chytří, schopní, pracovití a tržně přizpůsobiví a že to opět takto bude vyhovovat všem, tedy i těm, kteří některých z těchto kvalit nedosahují, případně nedisponují žádnou z nich. Trochu se v té doktríně zapomnělo na to, že jsou lidé různí, že mají různé názory a cíle, a úplně se zapomnělo na morálku.

Výsledek se dostavil záhy. Zdaleka nejen ti chytří, schopní a pracovití se stali úspěšnými. Prosadili se daleko více vyčůraní, všehoschopní a morálně zkažení lidé. Zájmy státu se zúžili na ekonomický růst, kterýžto najednou nebyl tak strmý, protože to, co mělo sloužit všem, odsáli různí hochštapleři a podvodníci, kteří se po onom odčerpání astronomických zisků buď stáhli do ústraní nebo založili impéria a třeba se počali angažovat i v politice, aby ono dílo zkázy dokončili ne jako představitelé moci ekonomické, ale i moci státní.

Tržní principy zlikvidovaly mnoho dobrých, tradičních odvětví, která prostě ze své podstaty nemohla konkurovat těm segmentům průmyslu, zemědělství, služeb a drobného podnikání, které se dostaly do laufu, které někdo nekale podpořil a které byli na základě tržních mechanismů převálcovány cizími subjekty. Naštěstí to zcela nezafungovalo v oblastech, kde hrají roli nějaké sociální aspekty, tedy ve zdravotnictví, školství, kultuře či v sociální péči, i když i tam se mnohými absurditami prezentovaly a stále prezentují některé šílené principy.

K napsání této úvahy, respektive k úvahám na toto téma mě přiměl stav naší bytové problematiky. Zaregistroval jsem informaci, že máme hned za Srbskem nejhorší bytovou dostupnost v Evropě, přičemž ono Srbsko trpí absurdně nízkou průměrnou mzdou. Průměrný nový byt v ČR má hodnotu dvanáctinásobku průměrného hrubého ročního platu, přičemž lehce nadprůměrný byt v žádané lokalitě představuje částku, kterou i solidně zaměstnaný našinec vydělává celý život.

Jen pro zajímavost: v Irsku to není 12 let, ale jen tři roky. Průměrný Berlíňan si ušetří na průměrný byt (pokud by šetřil celý plat) za 34 měsíců, průměrný Pražan jich potřebuje téměř 200! Na první pohled je patrné, že něco není v pořádku a systémovou chybu dokumentuje i to, že takto absurdní stav panuje ve většině postkomunistických zemí, ve kterých se rok od roku tato čísla zhoršují, kdežto v západních zemích se významně nemění. Tržní mechanismy evidentně nezafungovaly, respektive ony zafungovaly, ale asi jen pro ty, kteří byty staví, prodávají nebo je z minulosti vlastní, což ovšem těžko může být chápáno jako určující ukazatel.

Stát prostě bytovou problematiku neřešil, nechal trh, aby si s tím poradil sám. Ten si poradil tak, že cenu nastavilo komerční využití bytů a pak už jsme byli jen svědky toho, jak se tento faktor přenáší do cen nájmů a nemovitostí, které se dostaly do zcela absurdní výše, která navíc už není ničím reálným podložena vyjma poptávky, která logicky trvá, protože lidé chtějí někde bydlet. Mělo by být ovšem v zájmu každého státu, aby odpovídající bydlení bylo dostupné pro všechny, aby to nebyla jen výsada vyvolených, což má naplňovat i obecný smysl státu, jehož podstatou vlastně je jen zabezpečení slušného života pro své občany. Všechny ostatní funkce státu nejsou ničím jiným než oněmi prostředky pro dobrý život, který je také jediným smysluplným ukazatelem vyspělosti každé země.

Mohlo by to vypadat, že opovrhuji tržními principy, a naopak adoruji jakési centrální řízení. Není to tak. Ony poznané ekonomické principy evidentně fungují a stát je má nechat fungovat, ale musí zasáhnout tam, kde jdou proti zájmům velké skupiny lidí a tím pádem proti zájmům státu jako takového, protože pokud se tak nestane, změní se i ty dobré principy v zákony džungle. Ty v podobě přežití jen těch nejsilnějších a nejpřizpůsobivějších také fungují, ale mám pocit, že od těchto principů se více čí méně, úspěšně i neúspěšně, lidstvo pokouší odklánět už dost dlouhou dobu.

Nechci být za každou cenu negativní, v České republice se v řadě ohledů žije lépe než ve většině zemí bývalého komunistického bloku a můžeme konkurovat i některým západním zemím, ale přijde mi moc líto, že jsme onehdy zahodili příležitost stát se opravdu vyspělou zemí s vysokým životním standardem. Neumím posoudit, stalo-li se to díky neumětelství, nebo si byli ti, co měli zásadní možnost rozhodovat, dobře vědomi toho, že činí jen ve prospěch některých jednotlivců a ve svůj vlastní, a ne ve prospěch celku. V mnohých případech to však je zcela evidentní a s odstupem času je ledacos z oněch porevolučních let natolik zjevné, že není důvod chyby opakovat a nové podobné vršit.

V souvislosti s nadcházejícími volbami a v hodnocení politiky, politických stran a jejich představitelů často bazírujeme z mého pohledu na naprosto marginálních tématech, zabýváme se malichernostmi a podružnostmi, přičemž nám mezi prsty protékají zcela zásadní témata v podobě přístupu státu ke klíčovým hospodářským problémům, které mají zcela zásadní vliv na kvalitu našeho života, a které obecně souvisí se vztahem státu a občana. Vypadá to tak, že vize makroekonomů jsou jako ty pohádky dobré akorát tak jako čtení pro dlouhé zimní večery, aktuální problémy a potřeby jsou však zcela zjevné a jejich řešení musí mít zcela reálnou podobu. 

https://www.e15.cz/finexpert/bydlime/studie-dostupnost-bydleni-v-cr-byla-ve-vyberu-zemi-evropy-druha-nejhorsi-1382211

https://byznys.ihned.cz/c1-66952690-dostupnost-bydleni-je-v-cesku-druha-nejhorsi-z-vybranych-zemi-evropy-ukazala-studie-deloitte-byt-vyjde-na-12-rocnich-platu