Spravedlivý boj komunistů za povinnou úctu k symbolům státu, včetně jeho hlavy

Je projevem zkažené a tápající společnosti, snažit se přesunout to, co má být v rovině etické, do roviny trestněprávní. Je to ukázka arogance státní moci, která se snaží prý špatné morální kvality svých občanů napravit direktivně.

„Podle českých komunistů je třeba více chránit státní symboly České republiky i hlavu státu. A komunistický poslanec Zdeněk Ondráček chystá změny zákonů, které by to měly zařídit. Politiky KSČM popudilo představení v brněnském divadle Husa na Provázku. Ve hře Naše násilí a vaše násilí si totiž v jednu chvíli herečka vytahuje z vaginy českou vlajku.“ Tak zní agenturní zpráva.

Je-li to opravdu tak, jsme svědky absurdního zmatení toho, co se čím rozumí. Hanobení státních symbolů je nepochybně obecně cosi špatného, cosi, co svědčí minimálně o buranství protagonisty takového činu. To ovšem mluvím o svévolném hanobení, jehož podstatou je právě tento akt. Těžko se dá hanobením nazvat, pokud se použitím státního symbolu vyjadřuje patriotismus, když sportovní fanoušci do vlajky vpisují třeba svá jména či bydliště, a už vůbec se to nemůže vztahovat na to, když státní symbol slouží k nějakému uměleckému vyjádření, a to i tehdy, je-li to na hranici či za hranicí běžného vkusu.

Pálit na demonstraci státní vlajku, je již dnes chápáno jako výtržnictví, a tím to také může zůstat, žádnou speciální ochranu státní symboly nepotřebují. To, co je asi potřeba, je vhodná forma osvěty. Do jisté míry chápu argument, že pokud se i v dobrém úmyslu se státními symboly zachází neuctivě, je to špatný příklad pro ty, kteří by je chtěli někdy hanobit, ale je to špatná metodika. Je třeba, a to hlavně dětem, vysvětlovat onen rozdíl, kdy je něco použito třeba k uměleckému vyjádření, a kdy je to onen svévolný čin hanobení.

Samou podstatou toho principu je, že úcta, posvátnost či nedotknutelnost nejsou „veličinami“, které lze nějak direktivně vynucovat. Jsou, nebo nejsou. Jak už bylo zmíněno, dají se jen v tomto smyslu lidé vychovávat, a to včetně umělců (i „umělců“), na kterých je, aby uvážili, kdy je nějaké kontroverzní použití státního symbolu smysluplné, a kdy je to jen laciná provokace.  Na druhou stranu žijeme ve velmi liberální společnosti, takže musíme rovným způsobem přistupovat k různým symbolům, státním, náboženským nebo jakýmkoli jiným. Vždy je také nutno přemýšlet o tom, jaké pohnutky někoho vedou k tomu, že nějaký symbol použije.

Symbol státu či náboženství se totiž vždy nemusí přímo vztahovat ke státu nebo k náboženství. Kříž, nebo jiný křesťanský symbol, se dají chápat různě, a jejich hanobení nemusí být hanobením křesťanství, ale jen některého jeho projevu, stejně tak hanobení státního symbolu nemusí být hanobením státu, ale pouze toho, co třeba příslušný režim onoho státu dělá. Kříž byl nejen symbolem láskyk bližnímu, ale i genocidy. V roce 1968 spálit ruskou vlajku mělo jasnou symboliku, asi tím nikdo nechtěl urazit prostého, slušného Rusa.  Je obtížné to posuzovat, a proto to nepřísluší soudům, ale pouze lidem, kteří to posuzovat chtějí, a podle toho si dělají svůj názor na ty, kteří se hanobení (i „hanobení“) dopouští.

Co se týče ochrany hlavy státu jako státního symbolu, musela by se ona „hlava“ chovat tak, aby vzbuzovala úctu. V tomto případě ještě více platí, že úcta a respekt se nadají nařídit, ty si musí každý, kdo by chtěl tím symbolem být, zasloužit. Současný prezident si vysloužil pouze to, aby byl jako absurdní symbol tohoto státu hanoben. Na opevněném Pražském hradě konečně požívá takové fyzické ochrany, až je to za hranou veškeré důstojnosti, a různí patolízalové mu dopřávají i dostatečnou ochranu virtuální. Chránit je třeba jen slabé a zranitelné, silní, sebevědomí (takový by měl být náš stát) a ti s hroší kůží (takový by neměl být prezident) to nepotřebují.