Šedesátej vosmej, vole!

„To se nám na den osvobození, udělalo pěkně, co?“ „Co?“ „Je přece 21. srpen, ne?“  „Co?“  „Rusové, tanky, okupace…“ Útržek rozhovoru mezi starším mužem a mladým prodavačem mě přesvědčil o tom, že 21. srpen 1968 je už asi středověk. 

Nebyly mi v létě osmašedesátého ještě ani tři roky, takže by to mohl být středověk i pro mě, ale rozhodně tomu tak nebylo a není. Celé moje dětství i dospívání se neslo ve znamení všemožných připomínek tohoto data. Moji prarodiče to velmi těžce nesli a můj otec dokončoval toho léta svoji vojenskou službu. Byl shodou okolností příslušníkem útvaru, který poněkud problematicky reagoval na rozkaz „kapitulace“ a předání vojenského útvaru sovětské armádě. Za odměnu si hoši několik hodin postáli čelem ke kasárenské zdi v očekávání, co s nimi bude. Řekl bych, že ta doba jim stačila na vytříbení si lásky k Sovětskému svazu a vztahu k „osvoboditelům“. Otci tedy zcela jistě. 

S tímto rodinným základem jsem se na gymplu na oslavu výročí účastnil za zvuku Krylových songů různých provokací, které hanobily oficiální výklad srpnových událostí. Stejně jako jejich geniální autor jsem silně cítil pocit ponížení a zklamání. Nechápal jsem takové chování osvoboditelů od nacismu, ke kterým jsem choval na základě toho jakousi paušální úctu. Nevěděl jsem v té době, že i moje vnímání událostí 2. světové války, doby jí předcházející a po ní následující, je značně ovlivněno propagandou a systematickým zkreslováním dějin. Že události osmašedesátého roku nejsou v rozporu s událostmi, které se staly o třicet nebo dvacet let dříve, ale naopak jsou důsledkem téhož. Jinými slovy jsem tenkrát netušil, že nacismus komunismus jsou ve svých důsledcích jen dvěma tvářemi téhož zla.

S odstupem mnoha let se k těmto pocitům, a také k onomu prozření, jak to s rolí Sovětského svazu v dějinách 20. století opravdu bylo, přidává ještě smutek z toho, jak byla promarněna příležitost, která se v šedesátých letech naskytla. Jsem zastánce teorie, že k pokroku a demokracii vede spíše cesta skrze procesy evoluční, nikoli revoluční. Tyto procesy pochopitelně startují historické události a zvraty, jako jsou třeba ukončené války, ale jinak překotný vývoj budoucímu stavu pouze škodí, protože při něm dochází k bezpráví, ke zneužívání moci a situace a v důsledku toho ke křivdám, které se hojí desetiletí. Jsem vskutku přesvědčen, že cesta od socialismu a totalitního režimu k tržnímu hospodářství a pluralitnímu demokratickému systému mohla probíhat evolučně. Stav konce šedesátých let tomu nasvědčuje.

Určitým argumentem pro toto tvrzení je i to, že se k jistým, nejenom sociálním, ale i socialistickým prvkům v naší společnosti vracíme. Myslím, že chybně vracíme, a to proto, že jejich vycizelování neproběhlo jako proces, ale jako mlácení se ode zdi ke zdi. Mám na mysli třeba neustálou polemiku, co má být v rukou státu, a co v rukou soukromých, co má stát řídit, podporovat, a také regulovat a zakazovat, a co naopak má být necháno svému vlastnímu osudu a vývoji. Řekl bych, že je to mnohdy obráceně, než velí nějaké obecné principy. Stát vlastní a ovlivňuje i výrobní podniky, což mu nikterak nepřísluší, ale má tendenci privatizovat odvětví strategická, odvětví mající vztah k přírodnímu bohatství nebo ta, která z principu věci nemohou být zisková.

To jsem odbočil, nicméně jsem tímto chtěl pouze podpořit myšlenku, jak zásadně ovlivnily události osmašedesátého roku i naši současnost. Přijde mi to jako důležitá historická zkušenost, nicméně to základní poselství spočívá v tom, jak hodnotit působení komunistické ideologie a režimu, který se o ni opírá. Současné oficiální ruské orgány a státní média v lepším případě události roku 1968 relativizují, častěji ovšem zásah sovětské armády (a spojeneckých armád) proti kontrarevolučním silám v Československu obhajují. To samo o sobě jasně vypovídá o tom, jestli na takovou zemi můžeme nahlížet jako na spojence a partnera. Na spojence jistě ne, a na partnera možná ve striktně ekonomické rovině. Stát, který neprodělá svou historickou sebereflexi, jasně neoddělí dobré od špatného, nemůže být důvěryhodným partnerem, protože pokud se od něčeho takového nedistancuje, hrozí vždy nebezpečí, že se o něco takového za vhodných podmínek znovu pokusí. I to je odkaz 21. srpna 1968. A měl by si to, myslím, asi občas uvědomit i prodavač na benzínce.