Se smrtí

Básnická abeceda 3.díl: Alexandrín

Alexandrín nebo také alexandrínský verš je dvanáctislabičný (mužský) a třináctislabičný (ženský) rýmovaný vzestupný verš s mezislovným předělem (dieresí) po šesté slabice a s metrickým přízvukem na šesté a dvanácté slabice.

Nazývá se dle typu verše starofrancouzské Alexandreidy, skladbě o Alexandru Velikém od Alexandra de Bernaye a Lamberta li Cors (z let 1180–1190). Od 12. století je tento verš přítomen ve francouzské poesii.

V 17. století se stal dominantním veršem francouzské klasicistické poesie a hlavně tragédie. Francouzský alexandrín se vyznačuje pružností, která je v jiných jazycích obtížně napodobitelná, protože francouzštině je vlastní jistá neurčitost rytmu a přízvuku. Proto při jeho aplikaci na jinojazyčné literatury dochází k obměnám (např. v italském marteliánském verši se připouští nemetrická slabika po šesté přízvučné, v polském se přesunuje dierese za nepřízvučnou slabiku). I čeští básníci s ním pracovali (a pracují) poněkud volněji.

Ve Francii se alexandrín stal vedle verše obecného (vers commun) převažující veršovou formou – používal se spolu s párovým rýmem jako alexandrín heroický a spolu s křížovým rýmem jako alexandrín elegický. V 17. století se dostal do Anglie, Skandinávie, Nizozemska, Německa atd., kde byl až do poloviny 18. století velmi hojně užívaným veršem jak v lyrice, tak v dramatu, kde přerývka a rým poskytuje básníkovi dobrou příležitost k vtipným protikladům a úsečným odvetám. Také sonety byly psány tímto veršem. Goethe v tomto verši skládal veselohry a použil jej také v některých částech Fausta. V jazycích s jasným přízvukem působí poněkud nehybně až nudně, proto se dnes používá zřídka.

Do české sylabotónické poezie je alexandrín začleněn jako verš jambický, protože vzestupnost verše splňuje požadavek na přízvuk. Nároky na tento útvar značně omezují slovní výběr, z toho důvodu má charakter jakéhosi exkluzívního verše. V Čechách jím psal například Otakar Březina, Karel Hlaváček nebo Vladimír Holan v přebásnění Ronsardových sonetů.

Více podle jejich vzoru, než podle starofrancouzské klasiky, je tento můj pokus: 

Se smrtí.

Před časem netečným, jenž věčností nás straší,

před srázem hlubokým, na jehož dně je noc,

před strachem zbytečným, co sžírá mysl naši,

jak strážný anděl náš nás chrání lásky moc.

Když hladím vrásky tvé, jak kouzlem vryté nocí,

když oblou hranu dun, si lampa přesije,

když v lesku tenkých strun, jen chvíli po půlnoci

pohladí ruka tvá, jež jemně mazlí je.

pak najdu smíru bod, průsečík svého žití,

pak ve smrt nevěřím, nemá právo veta,

pak věk si prověřím, a když se holka chytí

tajně s ní spočinu, byť není plnoletá.

( následuje v neděli 22.3. bajka)