Respektovat výsledky voleb? Ani omylem!

„Je třeba respektovat přání občanů vyjádřené ve svobodných volbách!“ To řekl nějaký současný politik, nebo Klement Gottwald po volbách v roce 1946? Je tedy správné se jen nečinně dívat, jak je u nás ohrožena demokracie? 

Srovnání s rokem 1946 může působit přehnaně, ale ve zmíněném roce málokdo viděl ve vítězství komunistů něco problematického. Lidé byli po válce naladěni pozitivně a ideje, vize a sliby znící z úst komunistických představitelů vytvářely představu, že „bude lépe“. Co se pak dělo, je všeobecně známo. Ti, kdo si toto demokraticky zvolili, se k tomu později postavili různě, někdo se stal vykonavatelem režimu, někdo se vydal cestou nejmenšího odporu, někdo rezignoval, někdo zdrhnul… Někdo si posléze rval vlasy na hlavě, někdo zůstal do smrti přesvědčen, že udělal správnou věc. Ještě jednou podotýkám, že nesrovnávám faktický stav roku 1946 a současnost, ale pouze tu skutečnost, že i v dobré víře a demokratickým způsobem lze přivodit několika generacím život v nesvobodné totalitní společnosti.

Paradoxně komunisté v aktuálních volbách propadli, což lze vnímat pozitivně, ale je třeba vzít v úvahu, že část nositelů takovýchto iluzí se spolu s těžko definovatelnou skupinou občanů přiklonila k jiné straně, jejímž cílem je vytvoření jiné totality, a to pozitivně zabarveným a skrytým způsobem.  Polovina voličů dala hlas k populistům, extrémistům a řádným komunistům. To může působit jako sdělení něčeho katastrofálního, ale dá se to říci i tak, že jenom polovina občanů je takto naladěna. Na otázku, co je to za polovinu, si odpovězme každý sám. Já si odpovídám tak, že je to stále jedna a tatáž polovina.

Je reálná „šance“, že se tyto tři jinak nesourodé subjekty nějak spojí? Přes deklarované animozity se to, ať už otevřené formě nebo v podobě parlamentní podpory stát může. Může se pochopitelně stát i to, že touha po moci přiměje ke spolupráci s ANO i nějakou jinou politickou stranu (jsou strany, pro které je takové jednání jejich základním atributem). Čest těm, kteří tuto možnost dopředu vylučují a svému slibu dostojí. Rozložení politických sil působí zoufale, ale pořád ne tak, aby nebylo možné zablokovat změny Ústavy, které by nás reálně počaly vracet k nové totalitě.

Jestli někdo neví, nebo si neuvědomuje o čem je řeč, doporučuji si přečíst nedávno vyšlý bestseler Andreje Babiše „O čem sním, když náhodou spím aneb vize 2035 pro Českou republiku, pro naše děti“. Musím říci, že když jsem ho po večerech četl, neměl jsem klidné spaní. Nechtěl bych v takové zemi žít a jsem přesvědčen, že moje děti by v ní žít odmítly. Uvedu jenom jen příklady některých „snů“, které by se dali interpretovat také jako vůle. Když totiž budete číst knihu nepozorně, tím spíše když budete poslouchat nebo číst jen její prezentaci, získáte pocit, že nás čekají s Andrejem Babišem jasné zítřky: štíhlá státní správa, podpora sportu a zdravého životního stylu, studenti prodělávající praxi v továrnách, důchodci se sedmdesáti procenty průměrné čisté mzdy a zvláště princip přímé demokracie, kdy si lidé budou volit přímo své starosty, hejtmany stejně jako prezidenta, a ti všichni budou spravovat stát jako svou firmu.

Poněkud se v této růžové budoucnosti ztrácí a skrývají principy, jako je většinový volební systém, zrušení senátu, eliminace zastupitelského principu ve státní samosprávě, ústavní zákon o referendu a řada jiných opatření, která jsou líbivá tím, že zjednodušují a zprůchodňují systém, ale nesou sebou mnoho rizik kolidujících s demokratickými procesy. Lidé často slyší na to, že bude méně poslanců, žádní senátoři, méně ministerstev a méně politiků v zastupitelských orgánech.  Zeštíhlení politického systému nemusí být samo o sobě ničím negativním, ale negativní je, když je toho dosaženo významným posílením pravomoci jednotlivců. Každý totalitní systém se zaštiťuje účastí občanů na věcech veřejných, ale posléze činí pravý opak v podobě soustředění moci do rukou jedinců, kteří jsou centrálně řiditelní a ovlivnitelní, a při absenci kontrolních a schvalovacích mechanismů se stanou malými či většími diktátory. To platí od starosty obce po prezidenta, což se v případě současného prezidenta názorně ukazuje tím, jak může morálně nezpůsobilý jedinec podpořen mandátem z přímé volby zneužívat své pravomoci. 

Politický, ale třeba i principiálně podobný soudní systém nevznikly samy od sebe, mají svou opodstatněnost, která je založena na tom, že lidé mají sklon zneužívat získanou moc, a to všemožným způsobem. Mohou to být důvody majetkové, stejně jako touha prosazovat své ego. V případě soudní i zákonodárné moci se stávající systém projevuje těžkopádností, zdlouhavostí a jakousi neakčností. Všechno by šlo snáz, kdyby u soudu rozhodovali samosoudci, byl omezen odvolávací proces, stejně jako jiné opravné prostředky. V politice by pak rozhodoval referendem zvolený starosta nezávisle na obecní radě, stejně jako by to bylo ve vyšších samosprávných instancích a v Parlamentu by strana se zákonodárnou většinou schvalovala pěkně jeden zákon za druhý bez toho, aby jim to komplikovala většinovým systémem zlikvidovaná opozice a nezávisle volený senát. 

Nevím, jestli se dožiji roku 2035, ale naplnění této babišovské vize bych se dočkat nechtěl, a vezmu-li si z podtitulu té knihy heslo „pro naše děti“, nic takového bych svým dětem nepřál. Povinností demokratických stran je dle mého soudu v prvé řadě ochraňovat demokracii, následující dny a týdny ukáží, jak to s tou demokracií myslí příslušné partaje vážně.