Referendum o setrvání v EU je populistický nesmysl

Prezidentský kandidát Jiří Drahoš se vyjádřil, že nezastává názor, aby o našem členství v EU rozhodovali občané v plebiscitu.  Není to asi populární postoj, ale považuji to z řady důvodů za správný postoj.

Podotýkám, že nezastávám tento názor proto, že ho vyjádřil kandidát na prezidenta, který je pro mě přinejmenším přijatelný, ale z toho důvodu, že dlouhodobě považuji princip přímé demokracie za chybnou formu toho, jakým způsobem mají občané ovlivňovat řízení a orientaci státu.

Může to působit jako paradox, protože se mnohým mnohdy může zdát, že právě přímá demokracie je tím nejdemokratičtějším způsobem, jak naplnit samou podstatu onoho principu „demos – kratos“, tedy vlády lidu. Rozhodování občanů o zásadních otázkách řízení a směrování státu v referendu je obecně občany pozitivně vnímáno a naopak negativně na ně působí, když jim tento způsob vyjádření vůle někdo upírá. Jakmile se to stane, je to nazýváno elitářským postojem a ignorací práva občanů rozhodovat o svém osudu a osudu své země. Takové názory se objevily i nyní, když se takto vyjádřil profesor Drahoš.

Sice to asi mnohým lidem hezky nezní, ale stát mají řídit elity. Kdykoli to začal dělat lid přímo, skončilo to katastrofou. Síla vůle národa vyjádřená přímo na veřejnosti je principem každé revoluce, ale pokud je vůbec revoluce dobrým prostředkem změn, tak dost záleží na tom, kdo a jaké ideje revoluci vyvolají, a kdo a jak se pak chopí příležitosti tu revoluci někam dotáhnout. Nicméně nyní není řeč o změně režimu, náš stát asi k revoluci nesměřuje, ale přesto se řeší a budou se řešit i v budoucnu zásadní otázky naší orientace.

Toto zásadní nesměrování státu, stejně jako bezpočet více či méně podstatných kroků a změn lidé pochopitelně ovlivňují, a to způsobem, který se po staletí vyvinul do podoby zastupitelské demokracie, která není ničím jiným, než principem, že si lidé vyberou určité elity, kterým tak umožní stát řídit a také někam nasměrovat. Aby byla taková činnost konzistentní, vyvinuly se politické strany, které by měly voliče oslovovat v obecných principech, a pak, pokud se dostanou na základě projevené důvěry k moci, v rámci oněch principů činit všemožné konkrétní kroky.

A právě konzistentnost a kontinuita směřování státu je tím, čeho je těžké docílit prostředky přímé demokracie. Názory a nálady lidí se velmi rychle mění a v dnešní mediální době je také možné je na rozdíl od dob minulých mnohem snazší nějak ovlivňovat. Měnit se mohou i názory a náhledy elit, ale ty by měli být svázány právě politickými stranami, kde opět převáží názor většiny. Relativně malá skupina elit musí dospět k nějaké shodě, což je o poznání snazší, než kdyby měl k dílčím i obecným shodám pokaždé docházet celý národ.

Někomu se nemusí líbit výraz „elita“, ale tímto slovem není myšleno, že někdo lepší, než ti ostatní, je tím spíše v politickém smyslu míněno, že někdo převezme určitou zodpovědnost. Může to být čestný a poctivý člověk, kterému leží na srdci blaho jeho země a lidí v ní žijících, stejně jako lump, kterému leží na srdci pouze blaho svoje, ale i schopných lumpů je možné využít pro dobrou věc, což je již otázka systému a nastavení procesů, které by měly znemožnit uzurpovat moc nebezpečným individuím.

Žijeme však v oné mediální době, která je velmi nakloněna k manipulaci s náladami lidí. U nás i ve světě se rodí politické subjekty, které narušují onu konzistentnost i kontinuitu politiky tím, že vyzobávají to líbivé, co chtějí voliči slyšet a vše bez nějaké ideové podstaty podřizují svému úspěchu. Strhávají tím pochopitelně i zaběhlé subjekty, které, aby mohly konkurovat, dělají totéž. Výsledkem je pan hon na voliče s tématy a kroky vedoucími až k absurdnosti. Jedním takových kroků je právě princip přímé demokracie, která se tak stává vlastně popřením demokracie: Zmanipulujeme vás, a pak vám milostivě dáme prostor, abyste se svobodně rozhodli.

Přímou volbou byl zvolen prezident, což mohl být asi takový populistický žert typu Zlatého slavíka, který dopadl podobně jako právě tato anketa, ale ukazuje se, že je rozdíl v tom, jaké důsledky taková metoda má. Příštím Zlatým slavíkem se může asi stát třeba i Ortel a teoreticky jedním z příštích prezidentů nějaký psychopat, který prostě přesvědčí větší část té skupiny občanů, kteří se dostaví k volbám, byť tomu aktuálně nic nenasvědčuje. Stačí aplikovat migrační krizi nejen do „uměleckého vyjádření“, ale i do oblasti daní, sociálních služeb, zdravotní péče a porodnosti. A je to.  

Takovými metodami bychom mohly vystupovat z NATO, z EU, z OSN, z UNESCO a z jakékoli jiné instituce, a do jakékoli jiné instituce nebo společenství také nastupovat, stačilo by opět jen správným způsobem ovlivnit onu nadpoloviční část aktivní voličů. Kdyby se konalo referendum ve Spojeném království nyní, žádný brexit by se nekonal. Čistě teoreticky za nějaký pár měsíců mohou být proti odtržení Británie od EU tři čtvrtiny jejích obyvatel. Co se pak bude dít? Bude další referendum a brenter? Tyto procesy prostě nemohou být závislé na aktuálních náladách občanů příslušných zemí, ale musí se stát nějakým dlouhodobým politickým procesem.

Konkrétně v našem případě by měla uspět ve volbách politické strana, která má v programu naše vystoupení z EU, měla by minimálně jedno volební období probíhat společenská diskuse na toto téma, pak by to ona strana měla v dalších volbách úspěch potvrdit, a posléze to také prosadit v Parlamentu, který pak třípětinovou většinou takový krok schválí, čímž vlastně potvrdí názor významné většiny elit i běžných obyvatel země.

Obecně stejný princip by měl probíhat i v méně zásadní (nebo možná zásadnější) problematice. Je zcela nežádoucí, aby jedna vláda a parlament něco zavedli a následná vláda a parlament vše zrušily a zavedly něco jiného. Je myslím, ku prospěchu věci, když se střídají (pouze v rámci periody řádných voleb) vlády a obsazení parlamentu, což vždy nutně vede k určité korekci legislativy a různých procesů, ale nelze se pohybovat ode zdi ke zdi, to značně byrokraticky zatěžuje systém, vytváří diskomfort  občanů a činí stát poněkud nečitelnými.  

Někdo možná namítne, že celá výše popsaná problematika je výsledkem toho, že se politika zdiskreditovala a politici ztratili důvěru svých voličů. Osobně bych řekl, že pokud je politika a politici v ní působící horší než jindy a jinde, je to proto, že je malá ochota lidí to nějak ovlivnit a změnit. Vyjadřujeme své znechucení místo toho, abychom něco pozitivního učinili, výsledkem čehož je pak sebeklam, že místo špatných politiků si pak budeme „vládnout“ sami a sami si také správně rozhodneme o svém osudu.