Prosím vás, jenom ne tu nenávist!

Nenávist se šíří virtuálním prostorem jako nějaká epidemie. Pohlcuje nás. Z dobrých lidí se stávají kreatury, které žijí jen tím, aby někoho potupily a očernily. Ne nadarmo je zloba provázející nenávist i smrtelným hříchem.

Nevím, jestli nějak stoupá míra nenávisti ve společnosti, ale je patrné, že virtuálním prostorem se šíří absurdní používání tohoto výrazu. Slovo „nenávist“ se stalo jakýmsi univerzálním prostředkem pro vyjádření nesouhlasu s kritickým názorem na osobu, činy a výroky jiného člověka. Tento podivný způsob kritiky kritika tu asi byl vždy, ale neobyčejně silně se vždy projevuje v souvislosti s kultem nějaké osobnosti.

Obvinění z nenávisti může tak vyjadřovat jakési zděšení nad tím, že si někdo dovolil kritizovat nebo negativně hodnotit někoho, kdo by asi měl být nekritizovatelný a hodnocený jen kladně. Toto nařčení pak má ono kouzlo, že proti němu nelze použít žádné protikouzlo. Obviněný může akorát tupě konstatovat, že žádnou nenávist necítí, ale kdo by mu to věřil, když se přeci „nenávistně“ vyjádřil.

Myslím si, že ve skutečnosti je nenávist mimořádně silná a také mimořádně negativní emoce (pamatujme si to, EMOCE!), která se vyjadřuje především činy, a pokud i výroky, nejsou asi tak důležité výrazové prostředky, jako touha někomu ublížit, někoho poškodit. Když napíšu, že někdo již nežijící udělal i chyby, že se vždy nezachoval správně a posloužil i špatné věci, těžko se to dá vnímat jako projev nenávisti. Stejně tak není nenávistí, když budu prostě kritizovat někoho za nevhodné chování a nevhodné výroky.

Ono to obecně neznamená, že z výše uvedených důvodů nebo na základě důvodů zcela jiných nemohu někoho nenávidět, ale ten, kdo mé výroky hodnotí, to nemůže vědět. Takový kritik buď spekuluje, nebo zcela záměrně s ohledem na dopad obvinění z nenávisti používá tento prostředek cíleně. V tomto případě totiž také není třeba používat jakýkoli protiargument, protože jaksi ustupuje do pozadí skutečnost a tím i potřeba dokazovat, jestli je onen „nenávistný“ výrok nepravdivý. 

O pravdu či nepravdu tak vůbec nejde, dokonce nejde ani o to, jestli ona „nenávistná“ kritika použita vhodně či nevhodně, přestože právě to by bylo mnohdy adekvátní. Není totiž vůbec třeba připomínat „nad něčí rakví“ nějaké kontroverzní skutky zemřelého, stejně jako není vhodné určitou kritiku založit na tom, jak kritizovaný vypadá, jakými trpí hendikepy nebo jaké zdravotní problémy ho trápí. V těchto případech se dá zcela normálně konstatovat, že kritik používá nevhodné argumenty, respektive, že je používá v nevhodnou dobu nebo nevhodným způsobem.

Abych tuto svou úvahu trochu personifikoval, tak mohu s klidem vyjádřit, že asi trvale necítím k žádnému člověku nenávist. Stejně jako jíní, mohu mít i já takovou emoci v okamžiku, když si přečtu o zločinu sadistického vraha nebo když mi v tramvaji někdo šlápne na nohu. To jsou sice nesrovnatelné impulsy, ale společné mají to, že rychle pominou, protože by bylo asi zničující, živit si nenávist vůči všem lumpům, co jich na světě je, tím spíše ke všem, kteří se nás nějak dotknou. Neví, jestli se dá nazvat nenávistí vztah k nějakým ideologiím, ale vhodnějším slovem je asi „odpor“.

Poněkud jiným obratem je „podněcování k nenávisti“, se kterým pracuje i litera zákona. I zde může panovat jistá spekulativnost ohledně toho, co je a co není oním podněcováním, ale rozdíl je v tom, že nikdo netvrdí, že kvůli někomu se jiný nenávistným stane, ale předpokládá se pouze to, že se jím stát může. Pokud se pak jasně definuje, co je tím podněcováním, může takový princip sloužit v běžném životě k hodnocení chování, které souvisí s možným porušováním zákona a jistým porušováním etických a morálních norem. Podněcování je totiž činnost, kdežto nenávist je, jak už bylo uvedeno, "pouze" emoce. 

Nechtěl jsem sice toto zamyšlení pojmout jako apel, dobře věda, že je takové počínání zcela marné, ale přesto si v závěru neodpustím alespoň vyjádřit přání: zapomeňte na slovo „nenávist“, alespoň ve svých hodnoceních toho, kdo se pouze k někomu kriticky vyjadřuje. Vězte, že to může být vnímáno jako projev slabosti a neschopnosti rozporovat faktická vyjádření fakty a názory jinými názory za použití důkazů a argumentů.