Pražský hrad – exekučně zabaveno

Tak si říkám, co na sídle českých králů dostane onu samolepku? Katedrála sv. Víta? Korunovační klenoty? Osobně si myslím, že tu žlutou nálepku může dostat rovnou prezident a putovat s ní do exekučního skladu a následně do dražby.

Nejsem si sice jistý, kdo by si v které dražbě pana prezidenta koupil, ale napadá mě třeba Severní Korea, Čína, Venezuela či Kolumbie. Pokud se mám vyjádřit již zcela vážně, je skandální to, co předcházelo této situaci, ale to už bylo mnohokrát popsáno, ale zcela bezprecedentní je současná situace v kauze „Peroutka“. Jestliže ani prezident nerespektuje pravomocné rozhodnutí soudu, můžeme zcela vážně pochybovat, jestli jsme ještě civilizovaným evropským právním státem, protože takováto arogance a neúcta k zákonu je srovnatelná pouze kroky diktátorů banánových republik a komunistickými režimy.

Nedávno jsem psal, že prezident republiky nosí s ostudy kabát, dnes už je to velmi rozsáhlý šatník a do konce funkčního období to může být oděvní sklad. V této souvislosti mě napadá, že jeho nástupci (dnes už si nedokážu představit, že by mohl být někdo takový znovu zvolen) bude dlouho trvat, aby nejvyšší ústavní funkci vrátil patřičný respekt a úctu.

S tím souvisí i hypotetická možnost zamezit dalším ostudným činům a postojům hlavy státu. Prakticky lze pouze prezidenta obžalovat z vlastizrady nebo ho uznat zdravotně nezpůsobilého pro výkon funkce. Excesy Miloše Zemana lze asi těžko kvalifikovat jako vlastizradu, přestože v širším, nikoli asi právním smyslu slova zrazuje principy demokratického státu, ale možná že psychiatrické vyšetření by odhalilo diagnózu, která je s výkonem úřadu prezidenta v zásadním rozporu. Pokud by byl tedy prezident uznán nesvéprávným, což si myslím, že by řadový občan s takovýmto chováním mohl být, tak těžko může zůstat v čele státu.

Přestože se spojení své osoby s osobou prezidenta štítí stále více veřejně činných osob i politiků včetně těch, kteří mu dříve šli na ruku, má kromě představitelů velmi slabé opozice málokdo ochotu se jasně prezidentu postavit.

To pochopitelně souvisí s přetrvávající podporou části veřejnosti. Těžko říci jak je velká, a kdo je po tom všem, stále panu prezidentovi nakloněn. Do jisté míry je to asi trocho psychologická záležitost. Lidé pochopitelně neradi mění přesvědčení a neradi přiznávají, že se zmýlili, ale nemyslím si, že ten kdo Miloše Zemana upřednostnil v prezidentské volbě, by nutně měl cítit spoluzodpovědnost za to, co se aktuálně děje. V dobré víře často člověk zvolí něco, co se v důsledku ukáže jako chybné, to je přeci zcela běžné. Pak jde jenom o to, nalézt v sobě dostatek síly si to přiznat. To píšu proto, že upřímně nevěřím, že prezidentovy činy a postoje schvaluje tolik lidí, kolik je procentuálně statisticky uváděno jeho sympatizantů. 

Nechci se tajit tím, že tento článek, stejně jako mnohé jiné moje články, je ve své podstatě občanským protestem. Je sice jen kapkou v moři, ale moře se sestává s kapek, bude-li těch kapek dostatek, tak může přinejmenším nepříjemně urousat nohavice mocných tohoto světa.