Pražské povstání bylo zcela zbytečné

Touha našeho národa vzít svůj osud do vlastních rukou se měla projevit jindy. Tohoto odhodlání bylo třeba v letech 1938, 1948 a 1968, kdy za nás rozhodli jiní, přestože to tak být nemuselo. V květnu 1945 bylo vše již rozhodnuto.

Výše uvedené názory, přestože je sdílím, bych sám za sebe asi veřejně nevyjádřil. Bylo by to neuctivé k lidem, kteří projevili osobní statečnost, za kterou mnozí z nich zaplatili vlastním životem. Rudá armáda skutečně 9. května přijela do již prakticky svobodné Prahy, ale to nebylo důsledkem povstání, ale prosté skutečnosti, že válka skončila a hitlerovské Německo bylo poraženo.  V názvu a perexu cituji slova svého dědečka, který již před mnoha lety mé názory zcela zásadně ovlivnil a na rozdíl ode mě si taková slova dovolit mohl.

Můj dědeček byl v roce 1938 v osádce pohraniční pevnůstky a naši tehdejší kapitulaci vnímal do konce svých dnů jako fatální státnickou chybu a ze svého osobního pohledu jako nejhorší ponížení, které v životě zažil. Když o tom po letech svým vnukům bez jakéhokoli patosu vyprávěl, mluvil o tom, že byl, stejně jako většina jiných vojáků, připraven za svou vlast položit život. Přestože byl celý život přesvědčený masarykovec, nedokázal tehdejší vládě a jmenovitě prezidentu Benešovi toto rozhodnutí odpustit. Velmi kriticky se vždy vyjadřoval i o mocnostech, které nás zradily a neskrýval své postoje ani v roce 1948 ani 1968, za což si užil své.

Otec mého otce chtěl bojovat i v květnu 1945 a k tomu se váže taková trochu úsměvná rodinná historka. Dědeček se svojí rodinou prožil válku na vesnici nedaleko Prahy a jako u řady jiných našinců v něm přetrvával vztek z kapitulace, ale nijak zásadně se neprojevoval, pracoval ve své typografické dílně, poslouchal západní rozhlasové vysílání a těšil se, až válka skončí. S několika svými přáteli však kul pikle, ale za celou válku se k otevřenému boji či nějaké záškodnické činnosti proti okupantům neodhodlal. Vše se změnilo na jaře roku 1945, kdy bylo již o výsledku války fakticky rozhodnuto.

Spiklenecká skupina, jejíž byl dědeček členem, měla kdesi ukryté zbraně a v prvních květnových dnech bylo rozhodnuto, že budou vyzvednuty a použity. 5. května se tato nově vzniklá „vojenská jednotka“ mladých mužů rozhodla, že ozbrojena vyrazí na Prahu, pomoci rodícímu se povstání. V noci, která předcházela osudnému ránu, byly zbraně tajně přeneseny domů k dědečkovi. Tedy povstalci si mysleli, že jsou přeneseny tajně. Babička mající na rozdíl od dědečka celoživotně instinkty zpravodajského důstojníka (což mohli mnohem později „ocenit“ i její vnuci) snadno odhalila, co se chystá, a v noci zmíněné zbraně vzala a ukryla pod králíkárnu. Ráno tak povstalci zjistili, že není s čím jít povstání na pomoc. 

Babička zapírala urputněji než Julius Fučík, nic neprozradila a kvéry vydala až v půlce května, kdy už bylo jasné, že je nebude jak použít. Byla na tento čin náležitě hrdá, tvrdila, že zachránila život svému muži a jeho přátelům, a to i za cenu toho, že se na ní bude dědeček pekelně zlobit. Ten se také zlobil, dokonce prý vyhrožoval rozvodem, ale je patrné, že mu to moc dlouho nevydrželo. Není těžké dopočítat, že koncem května byl počat můj otec. S odstupem času dědeček svůj názor na babiččin skutek zásadně přehodnotil. Uznal, že jeho žena byla v té chvíli pragmatičtější než on, což se konečně projevilo i o pět roků později, když dědečkovi znárodňovali typografickou firmu. Babička nasadila všemožné páky a zajistila, že dědeček bude moci svůj, teď již státní typografický podnik dále řídit. Soudruzi museli asi sami uznat, že z rozhodnutí strany se stane uměleckým typografem málokdo. 

Můj dědeček celý život věřil v pád komunismu, nechápal naivitu velké části občanů na podzim roku 1948 a byl opětovně těžce zklamán, že jsme se v srpnu 1968 podvolili Sovětskému svazu. Bylo mu jasné, že jsme neměli šanci se mu postavit vojensky, ale byl přesvědčen, že Rusové měli vpadnout do hrdé a zcela nepřátelsky naladěné země, jejíž občané jim dobrovolně nevydají nic, a ne mezi loajální vyčůránky, ze kterých se jen hrstka zmohla na odpor. Dědeček se ve zdraví dožil i listopadu 1989, byl velmi šťasten, že komunistický režim padl, ale ani tehdy si neodpustil komentář, že za nás opět svobodu vybojoval někdo jiný a pronesl v této souvislosti i prorocká slova, že takto nabyté svobody a demokracie si většina lidí záhy přestane vážit.

Dědeček zemřel v požehnaném věku a byla mu dopřána i velmi milosrdná smrt. Ještě krátce před ní komentoval veřejné dění, a to s neobyčejným nadhledem člověka, který prožil téměř celé dvacáté století se všemi jeho dramatickými událostmi i absurditami. Myslím, že s historií, které byl sám svědkem, pracoval přesně tak, jak se s ní pracovat má. Vnímal aspekty okamžiku příslušných událostí, ale dokázal je oddělit od zpětného hodnocení a udržet si tak přiměřený odstup. Nesnášel okázalost a pompu oslav zkreslujících dějinnou realitu, stejně jako cílené falšování historie, a to v jakémkoli směru. Často na něho myslím, když se zamýšlím nad minulostí a také si říkám, jak by asi hodnotil naši současnost.