Pansexuál zní lépe než impotent

Zaregistroval jsem v médiích pro mě novou sexuální orientaci – pansexualitu. Být homosexuál, bisexuál či transsexuál je již asi všední. Milovat všechny (snad i všechna) je skvělé. Pro prezentaci muže 50+ je to dokonce výborné.

Ve společnosti, kde bylo třeba se donedávna prezentovat jako sexuální predátor (jedno jakého zaměření) už nebudu muset lhát, blýsknu se totiž tím, že se označím za pansexuála, který miluje holky, kluky, staré, mladé, pejsky, kočičky atd. Všechny pochopitelně vášnivě, ale také platonicky. Tím pádem logicky odpadnou blbé otázky týkající se sexuální výkonnosti či libida, které muž hluboko po padesátce může vnímat jako nepatřičné.

Hledal jsem ten výraz na internetu a jeho objasnění mi vždy přišlo natolik vágní, že ve své podstatě moje láska k našim psům může být vnímána jako pansexualita, protože láska to bezpochyby je, a to i přesto, že se fyzický kontakt omezuje jen na hlazení a drbání a opětováno to je lísáním se. S trochou nadsázky lze říci, že je to v obecné rovině dost podobné mému nejčastějšímu fyzickému kontaktu se ženou.

Pansexualita mě tak nadchla, že:

Pansexuál Jíra

už si nevybírá.

Svou láskou hoří

ke psu i k oři.

Jeho choť to sžírá.

Úplně bez morálky

jsou prý pansexuálky.

Již neznají míru

lásky k všehomíru.

Ty intelektuálky!