Nemáš nepřítele? Nemáš šanci!

Žádné náboženství se neobejde bez jinověrců a kacířů, národy musí mít tradiční rivaly a proletáři potřebují kapitál. Co by si počal Hitler bez židů a Bush bez bin Ládina? A lze si představit dnešní politiku bez islámu a migrantů.

Žádná ideologie se bez nepřítele neobejde. Pokud se náhodou nebo nějakou shodou okolností nepřítel vytratí, hrozí náhle státům, národům a režimům katastrofální ztráta identity. Jen se podívejme, co se stalo se Spojenými státy, když zmizela Říše zla a velký sovětský nepřítel se začal rozplývat. Slitovnou a pomocnou ruku podal Bushovi Bin Ládin (patrně z vděku za podporu z dob studené války). Ten nezaváhal ani na chvíli a vytvořil nového nepřítele, a upevnil tak pocit národní identity a také svoji moc. Mít nepřítele je důležité nejen k tomu, abychom vymezili vlastní identitu, ale i k tomu, abychom si vytvořili překážku, na které můžeme poměřovat svůj systém hodnot a na níž můžeme při konfrontaci předvést naši hodnotu. Chybí-li nepřítel, je třeba ho vykonstruovat.

Svatý Augustin zostuzuje pohany, protože na rozdíl od křesťanů nenavštěvují cirky, divadla a amfiteátry a pořádají orgiastické slavnosti. Už na římských reliéfech jsou barbaři vyobrazeni zarostlí, s tupými tvářemi a sám název barbaři odkazuje, jak známo, na vadu řeči, a tedy i myšlení. Nicméně na počátku si nevytváříme nepřátele z oněch jiných, kteří nás ohrožují přímo (jako ti barbaři), nýbrž z těch, jež má kdosi zájem ukazovat jako nebezpečné, třebaže nás bezprostředně neohrožují; nejde tedy o to, že by tím, jak nás ohrožují, působili jinak, nýbrž o to, že svou jinakostí působí, jako by nás ohrožovali.

Podívejme, co říká Tacitus o Židech:  Bezbožné je pro ně všechno, co je pro nás posvátné, a co je pro nás nečisté, je jim dovoleno. Židé jsou divní, protože nejedí vepřové, nedávají do pečiva kvásek, odpočívají v sobotu, uzavírají sňatky mezi sebou, obřezávají se (toho si hned všimnete), ne že by to byla hygienická norma, ale „aby dali najevo svou odlišnost“, ukládají své mrtvé do hrobu a nectí naše císaře.“ Plinius nemá z čeho obvinit křesťany, neboť musí uznat, že jejich zájmem není páchat zločiny, nýbrž pouze konat dobré skutky. Přesto je posílána smrt, protože neobětují císaři, a v tomto zatvrzelém odmítání něčeho tak samozřejmého a přirozeného je zjevná jejich odlišnost.

Posléze bude v rámci rozvíjejících styků mezi národy novou formou nepřítele nejen ten, kdo stojí mimo, a dává najevo svou cizost, ale i ten, kdo je uvnitř mezi námi, kdo se chová nějak jinak nebo mluví špatně naším jazykem. Kdo je prostě chlípným, drzým a schopným si vzít do postele vlastní babičku. Toto se píše v americkém vydání Encyklopeadia Britannica u hesla „černoch“: „…oblé líce, vysoké lícní kosti, čelo nepříliš vysoké, nos krátký, široký a zploštělý, rty silné, uši malé; jejich vzhled se vyznačuje ošklivostí a nepravidelností tvarů. Černošské ženy mají výrazně shrbená záda a mohutné hýždě. Zdá se, že údělem tohoto nešťastného plemene jsou ta nejznámější neřesti: zahálka, proradnost, mstivost, krutost, nedostatek studu, zlodějství, lži, oplzlost řeči, nevázanost, omezenost a nezdrženlivost v jednání. Jakýkoli soucit je jim cizí; jsou hrozným příkladem zkaženosti, jíž člověk propadne, je-li ponechán sám sobě.“

Černoch je ošklivý, protože nepřítel musí být ošklivý. Krásné se ztotožňuje s dobrým (kalokagathia). Ošklivým se tak stává také všechno neintegrované, takže oškliví budou ti lidé, kterým chybí končetina, oko, jsou menší než průměr, větší než průměr nebo mají „nelidskou“ barvu pleti. A už tu máme, jednookým obrem Polyfémem počínaje a trpasličím Mimem konče, model identifikace nepřítele.

Lovil jsem příklady v nedávných i v dávných dějinách, ale podívejme se, na čem je postaven úspěch (nebo alespoň snaha o něj) aktuálních politiků. Kdyby nepřišla migrační krize, museli by si jí někteří politici asi vymyslet. Čekali na něco takového jako na požehnání, a ejhle, zadařilo se.  A zadařilo se hned dvakrát, protože problémoví migranti jsou většinou muslimové. Máme tedy nepřítele tuplovaného. Islámský stát je už jen taková třešnička na dortu. Na tomto principu byl postaven úspěch brexitu ( tedy určitá skupiny politiků), dost bodů to přidalo i Donaldu Trumopovi a na tuto kartu sází v každém státě Evropy alespoň jedna ambiciózní strana s ještě ambicióznějším lídrem.

Aby snad nedošlo k nedorozumění. Ony ty zlé a problematické skutečnosti pochopitelně jsou a nedá se asi říci, že by je všechny někdo přímo stvořil, jako to udělal Conrad Brean (Robert De Niro) ve skvělé filmové parodii Vrtěti psem, ale na dotvoření oněch obrazů nepřátel se s gustem bude podílet každý, kdo jen trochu může. A kdo nemůže pro svoji bezvýznamnost něco utvářet přímo, ten se alespoň na tom může přiživit, což aktuální v našich „malých českých poměrech“.

Ono by to bylo vlastně takové úsměvné, časem pomine ta či ona krize, vysublimuje nepřítel (nebo z něho někdo udělá spojence) a po nějaké době i ti největší manipulátoři a vyděšenci budou muset uznat, že krize pominula a nepřítel se vytratil. Bude pak nutné počkat na krizi další, případně na návrat nějaké minulé. Tak o co tedy jde, když je to jen taková komedie? Byla by. Byla by, kdyby se občas v dějinách nestalo, že to někdo poněkud přepískne. Objeví se třeba hodně charismatický a hodně přesvědčivý muž, který správně podchytí aktuální problémy, najde správného nepřítele a nezůstane jen u rétoriky. A pak se začnou dít věci…

Asi každý si umí za ty tečky dosadit jména oněch charismatických mužů, názvy nepřátel a také sedmi nebo osmimístná čísla počtu objetí té populistické frašky. Najít si pro prosazení svých zájmů nějakého nepřítele je fajn, ale moc přehánět by se to nemělo.