Nechci, aby z mých daní a z mého dluhu byli v časech krize dotováni komedianti!

Tím spíše nechci, aby byli z mých daní dotováni ti komedianti, které nemůžu ani vystát. Stát má veřejné finance používat přeci úplně jinak. Pár miliard navíc vojákům, pár důchodcům, a hlavně: „podpořme ten restart ekonomiky“.

Vůbec nejlepší by bylo, kdyby stát prostředky z kasičky, do které také nějaké drobné občas hodím, používal tak, jak si já myslím, že je to správné. To samé platí i o kasičce, jejíž obsah bude naším dluhem. Dá ale rozum, že na základě tohoto kritéria obecná shoda nastat asi nemůže. Žijeme ovšem v parlamentní demokracii a máme volby, při kterých můžeme mimo jiné zohlednit i to, jak chce která politická strana naložit se státním rozpočtem.

Ono to ale takhle úplně nefunguje. Politik třeba řekne, že kultura je důležitá, jeho partaj si dá do programu bod „podpora kultury“, což může znamenat ledacos, a volič následně volí stejně podle toho, jaký má nějaký lídr názor na nošení hidžábu. No a pak se tentýž volič diví, co se to děje v průmyslu, v dopravě, v armádě nebo třeba i v té kultuře.

Financování toho, čemu říkáme kultura, je ošemetná věc. Žádné velké emoce asi nevyvolá, když stát nechá zrekonstruovat památku (pokud není ta zakázka třikrát předražena), kterou má ve svém vlastnictví. Byly sice doby, kdy se lidé skládali na stavby divadel, sportovních hal i kostelů, ale to už je pryč. Sbírky na ledacos sice existují stále, ale bohatí i chudí nakládají s „přebytečnými“ penězi už trochu jinak.

Výše uvedený trend mimo jiné přispívá ke komercionalizaci kultury a neméně i sportu. Stejně jako v případě „standardních“ ekonomických subjektů by tak bez podpory mohly existovat jen ti, jejichž činnost by byla zisková. Ve své podstatě by se mohl takový systém klidně nastavit. Prostě by najednou zmizely (nebo existovaly jen díky soukromým sponzorům) všechny nerentabilní projekty, zrušila by se všechna veřejnoprávní média (koncesionářské poplatky jsou přeci jen jinou formou používání veřejných financí) a stát by podporoval jen investice do svého majetku.

Takový stav by byl jistě z principiálního hlediska spravedlivý. Je ovšem otázkou, jestli by nám vyhovoval a jestli by byl trvale společensky únosný. Stát by se totiž logicky musel takto zachovat i v jiných oblastech. Musel by přestat podporovat i dopravu, zemědělství, sport a třeba i nestátní sociální služby. Muselo by to tak být. Když přeci nechci povinně sponzorovat nějakého pochybného umělce či ztrátové divadlo, proč bych měl přispívat na toho, kdo se stal třeba vlastní vinou závislým na pomoci nesystémové organizace, začal pěstovat v Krkonoších banány nebo bydlí tam, kde lišky dávají dobrou noc.

Možná si někdo řekne, že tento princip nelze dovádět do extrémů. Provoz Národního divadla se přeci podpořit musí, protože by jinak stál lístek deset tisíc, ale Hrušínský ať si na „Jezerce“ dělá co chce, nikdo ho přeci nenutil nějaké divadlo provozovat, a když s tím skončí, svět se nezboří. Stejně tak se nic nestane, když se třeba v důsledku koronavirové krize hudbou uživí jen úspěšný mainstreamoví umělci, kteří si našetřili a mají slušné tantiémy, a ti ostatní se začnou živit rukama a svoje umění si budou dělat jen pro zábavu.

Bez ohledu na to, jak jsou mi některé umělecké celebrity protivné a jak opovrhuji jejich tvorbou, a jak mám naopak rád mnohé menšinové žánry a alternativní umělce, je to zcela legitimní postoj. Polemika s ním pak naráží na mnohé komplikace, které se dají vyjádřit otázkami: Co je to skutečné umění? Jak se má stanovit jeho kvalita? A jaká obecná kritéria mají být v tomto směru uplatňována?  To vše v kontextu názoru, o co bychom přišli, kdybychom se snažili kulturu „provozovat“ jen na komerčních principech.

Jistě nelze tvrdit, že „populární“ znamená „úpadkové a nekvalitní“, stejně jakože je „alternativa“ tím „pravým uměním“. Je také možné, že mainstreamem nazýváme něco, co už dávno mainstreamem není, že žánr či interpret, kterého máme stále zafixovaného někde v undergroundu, dnes vyprodává sportovní haly, kdežto reprezentanti mainstreamu objíždějí domovy důchodců.

To jsem ale trochu odbočil. V zásadě jde jen o to, jestli mají dostat všichni, nikdo, nebo jen někdo. Realita odpovídá, a ještě dlouho odpovídat bude poslední variantě. Realitou je však i to, že žádná objektivní a spravedlivá metodika v tomto směru neexistuje. Snad by mohla jen zafungovat určitá soudnost, a to mimo jiné i z hlediska hodnocení aktuálního stavu a volání po nápravě.

Obecná hesla typu: „Zrušme dotace! Zrušme neziskovky! Neživme darmožrouty!“ mohou mít racionální opodstatnění, ale za jejich naplněním je třeba vidět systémové a společenské změny, které se nestanou nikterak rychle, a ke kterým možná vůbec není ochota ze strany většiny veřejnosti, respektive máme mnohé ideologické výhrady, ale chtěli bychom mít levnou a dostupnou kulturu, stejně jako jakékoli jiné zboží a služby.