Nechceme chápat nebezpečnost covidu, protože to není příliš nakažlivá ani nebezpečná nemoc

Hrozba covidu spočívá v jeho pandemické podobě, ale je málo osobní. Kdyby měl covid úmrtnost eboly a nakažlivost spalniček byli bychom všichni velmi opatrní. Takhle s ním mnozí hrají ruskou ruletu jako s rakovinou nebo s infarktem

Už dávno netvrdím, že COVID-19 není problém. Je to problém, a ten spočívá přesně v tom, čeho jsme aktuálně svědky a účastníky: kolabující zdravotní systém, všudypřítomná hrozba pro rizikové skupiny a potenciální riziko pro ty ostatní. Realita je ale taková, že riziko pro majoritní část společnosti je poměrně malé a odpovídá jiným zdravotním rizikům a rizikům jako takovým. I mladí, a zdraví lidé mohou vážně onemocnět mnoha nemocemi a také pochopitelně na ně zemřít. Myslím, že je docela normální, když tuto skutečnost ignorujeme, stejně tak jako normálně jezdíme auty, přestože se denně stávají smrtelné nehody.

Možná i někteří příslušníci rizikových skupin k této hrozbě přistupují tak, že na něco umřít musí, což je nepochybně pravda, určité procento z celkového počtu vykazovaných úmrtí skutečně zahrnuje lidi, kteří kdyby neumřeli na covid, umřeli by v krátké době na něco jiného. Pak je tu ovšem poměrně velká skupina lidí, kteří mohli ještě roky žít, ale covid měl u nich fatální průběh. Mnozí primárně ohrožení lidé jsou opatrní, ale myslím si, že mnozí to neřeší, stejně jako dříve neřešili, že se vystavili (a stále vystavují) ohrožení života na základě obezity, kouření, alkoholismu, nadužívání léků a užívání drog.  Prevenci covidu lidé zanedbávají stejně, jako zanedbávají prevenci rakoviny nebo kardiovaskulárních selhání, případně riskují jako ti, co lyžují v době tání na lavinových svazích.

Pochopitelně mnohem větší respekt z nemoci mají ti, kteří vážnější nebo vážný průběh prodělali, ti, kteří toho byli svědky, a pochopitelně ti, kterým někdo na covid zemřel. V absolutních číslech není takových lidí málo, ale je jich asi málo na to, aby ta hrozba zmobilizovala většinovou část společnosti. Dvacet tisíc mrtvých působí hrozně, ale vezmeme-li v potaz, že třeba jen polovina z nich jsou lidé, kterým onemocnění covidem výrazně předčasně ukončilo život, je oněch zbývajících deset tisíc jednou promilí obyvatelstva. Možná jen zhruba jeden z jednoho tisíce našinců zemřel v pravém smyslu slova na covid. Tato skutečnost logicky vyvolává v lidech přesvědčení, že oni těmi "smolaři" nebudu.

Z výše uvedené teorie vyplývá, že strach z nemoci není, a asi ani nebude zásadním motivem pro účinné dodržování smysluplných hygienických opatření a zásad osobní prevence. Na to sázet nejde, a tak by bývalo rozumné vsadit na kolektivní odpovědnost, místo na direktivní restrikce, ke kterým máme patrně hluboce zakořeněný odpor. Nestalo se, a současné výzvy k odpovědnosti se patrně většinou míjí účinkem, ale jiná cesta v kombinaci s řádně vysvětlenou a smysluplnou direktivou asi není.  

Poznámka:

Reprodukční číslo „R“, tedy údaj vyjadřující nakažlivost nemoci na základě toho, kolik jeden člověk nakazí jiných lidí, se u spalniček uvádí v rozmezí 12–18, reálně kolem hodnoty 10. U COVID-19 to je 1,4 – 3, 9, reálně kolem hodnoty 1. Třeba zmíněná „Ebola“ je ještě méně nakažlivá, ale úmrtnost na ní se pohybuje mezi 60–90%, což je procento o mnoho řádů vyšší než u COVID-19, se kterým je virus Ebola poměrně blízce příbuzný (bezobalý, helikální RNA virus)