Kluci mají penis, holky zase vagínu aneb čím k tématu přispěje „Prague Pride“

Nechci znevažovat festival Prague Pride, možná je pro mě jen problematický překlad slova „pride“ - hrdost. Nějak nechápu, proč by měl být někdo hrdý na to, že je homosexuál, stejně jako nerozumím hrdosti na heterosexualitu. 

V jistém filmu jeden malý chlapeček stále opakuje: „Kluci mají penis, holky zase vagínu“. Aktuálně to stále dokola opakují někteří docela velcí chlapečci a velké holčičky, a to jako hysterickou reakci na to, že jakýsi odborník onehdy v nadsázce řekl, že máme 40 pohlaví a že někdo vytáhne na ulici duhovou vlajku s tím, že rozdílnost je normální.  

Všichni vědí, že obecně existují jen dvě pohlaví.  Všichni by také ale měli vědět, že to s lidskou sexualitou až tak jednoduché není, a že stejně jako si nemůžeme vybrat, jestli budeme chlapečkem nebo holčičkou, tak nemůžeme ovlivnit naši sexuální podstatu, orientaci a mnohdy ani preference. Předpisy a normy vymezují, co se s tím dá dělat a zákony stanoví, co dovoleno je a co není.  Co není zakázáno, je dovoleno a my bychom v tomto směru neměli nikoho jakkoli omezovat. Připadá mi to docela jasné.

Někdy mám však pocit, jako by se z výše uvedeným nedokázali mnozí lidé nějak smířit a tato skutečnost patrně inspiruje i některé politiky a jejich partaje. Osobně si myslím, že se s tím svéprávní lidé, a tudíž i někteří politici sami srovnávají celkem snadno, ale někteří jednotlivci, organizace a politické strany se rozhodli být zastánci jakýchsi našich tradičních hodnot, naší tradiční rodiny a našeho tradičně zdravého selského rozumu. To by bylo samo o sobě hezké, ovšem kdyby si k tomu jaksi mimo programové prohlášení nepřibrali ještě naše tradiční bludy, tradiční sebeklamy a tradiční netoleranci.

Pokud někdo nazývá ony sexuální preference, sklony a hledání vlastní identity jako aspekty jiných pohlaví, je to jen otázka použitých slov. Odborníci to v populárně naučných článcích říkají jako určitou nadsázku, kterou chtějí vyjádřit přesně to, co je podstatou věci, tedy že je každý z nás nějak determinován. U většiny lidí jsou různé odchylky menší, u menšiny větší.

Slovní spojení „ochrana našich tradičních hodnot“ není ničím jiným než tradičním plkem, který nelze dobře vysvětlit, natož pak obhájit. Je pravda, že kromě zákonů existují také nějaké společenské normy, které se však na základě různých vlivů v čase mění. Tento proces utváří určitá společenská situace uvnitř státu i ve světě. Žádný samozvaný ochránce ani parta politiků lokálního významu to nezmění ani neovlivní.  

Je-li „ochrana našich tradičních hodnot“ plkem, je „ochrana tradiční rodiny“ pouze deklarací diskriminace. Nelze totiž tradiční rodinu, jejíž podstatu snad každý chápe a ctí, ochraňovat jinak než tak, že se počnou diskriminovat rodiny netradiční. Myslím si, že neexistuje jediný slušný argument, na základě kterého by se dalo konstatovat, že je obecně tradiční rodina vždy lepší než jakákoli podoba rodiny netradiční.

Pominuli tradiční rodiny, ve kterých bují naše tradiční domácí násilí, existují i zcela nefunkční tradiční rodiny. Těžko se to definuje, těžko se to počítá, ale všichni to chápeme a také všichni známe mnohé obecně „správně“ personálně nastavené rodiny, ve kterých nefunguje nic. I tradiční rodiny trpí paralelními vztahy, vzájemnou neúctou jejich členů, disharmonií, neúměrnou dominancí jedněch, neúměrnou submisivitou druhých, problémovým chováním dětí a ledasčím jiným. Je hloupé tvářit se, že nic takového není, a že jediným lékem a normou je ono hájení tradiční rodiny.

Nikde není psáno, že neúplná rodina, což je také jedna z podob netradiční rodiny, nemůže fungovat dobře. Ten druhý dobrý rodič a partner jistě chybí, ale mnohdy je to lepší varianta, než nedobrý rodič a nedobrý partner. Úplně totéž platí, je-li tím partnerem a rodičem osoba stejného pohlaví. Je zcela absurdní se tázat, co je lepší. Jedinou smysluplnou podstatou rodiny je totiž kvalitní a spokojený život všech jejích členů. Nic jiného.

Stát v tomto směru může dělat jen to, že skrze legislativu zajistí, aby bylo rodinám, které se z rozmanitých důvodů dostaly do problematických situací, bylo umožněno fungovat alespoň po „technické“ stránce, čímž mám na mysli kromě kriminálních aspektů, problematiku samoživitelů apod. Jinými slovy, stát může a má do jisté míry nastavovat podmínky pro to, aby mohly být rodiny funkční, ale přímo zabezpečit to nemůže, stejně jako nemůže na základě jakési „tradice“ někoho zvýhodňovat na úkor jiného.

Stát má tak v tomto směru zcela před zákonem zrovnoprávnit všechny typy rodin, což neznamená nic jiného než zrovnoprávnit všechny lidi. Optimální stav si představuji asi tak, že žádná skupina lidí na základě svých názorů, postojů, náboženského či politického přesvědčení, příslušnosti k národu či rase a také své sexuální orientace nebude muset demonstrovat svoji hrdost na to, že jsou těmi, kterými jsou.  Mělo by to být něco zcela normálního.