Kdybych nebyl ateistou, byl bych spíše muslimem než křesťanem!

Nebo bych se stal buddhistou, hinduistou či zoroastristou? Být taoistou či konfuciánem je snadné a příjemné, kdežto Židem se musí člověk narodit a stát se židem je poměrně náročný proces. Křesťanem bych ale být nechtěl.   

Hned na začátku je třeba říci, že volba náboženství není často vůbec žádnou volbou. Člověk se narodí v nějaké zemi, v nějaké komunitě a rodině, a tím je do značné míry dáno, za příslušníka jaké víry je považován. Posléze každý může své náboženství praktikovat z přesvědčení a zaníceně, stejně jako formálně, a může také konvertovat k jinému náboženství, a to jak úředně, formálně či z přesvědčení, ale i zcela duchovně.

Zmatky nad zmatky! Aby bylo možné z nich vybřednout, je třeba se zamyslet nad tím, co to znamená být křesťanem, muslimem, židem atd. Když jsem před mnoha a mnoha lety dostával jako gymnazián lekce „katechismu“ od českobratrského faráře, ke kterému jsem chodil na němčinu, stejně jako když jsem posléze coby brigádník v ZOO dostával podobné školení od českobratrského jáhna, který v této instituci dělal v dobách normalizace uklízeče, byl jsem v obou případech ujištěn, že mohu být dobrým křesťanem, přestože svou cestu k víře zatím pouze hledám, že podstatné je to, abych jako křesťan žil.

Tento přístup se mi líbil tenkrát a líbí se mi stále, ale nedá se říci, že by to byl nějaký standard. Standardem je to možná v taoismu či v buddhismu: rozhodnu se, že budu taoista či buddhista a v ten okamžik se jím stanu a nepřijde za mnou jiný taoista nebo buddhista a neřekne mi, že když mu zaplatím za nějaký obřad, bude ze mě taoista či buddhista lepší a opravdovější. Nevím, jak to je v hinduismu, ale hrají tam patrně významnou roli různá společenská a kastovní kritéria, ale zcela specifické je to v případě judaismu, protože zde funguje jedinečný princip spojení rasy, národa a víry.  V křesťanství je to na rozdíl od islámu také poměrně komplikované, což do jisté míry vysvětluje i jeho stagnaci a také stále probíhající expanzi muslimského náboženství.

Stát se formálně muslimem je poměrně snadné. Stačí pronést v přítomnosti svědků šahádu (vyznání víry), a je to.  Stát se muslimem z přesvědčení je pochopitelně něco jiného a stejně jako v křesťanství se to váže k určitým mravním a institucionalizovaným zásadám, které příslušníci obou náboženství dokážou velmi zdařile relativizovat, ohýbat a dezinterpretovat. Vrátím-li se v tomto ohledu k té alternativě spočívající v tom, jak správně žít, dojdu snadno k tomu, že být dobrým křesťanem i muslimem znamená být dobrým a bezproblémovým člověkem, což často v obou případech odporuje realitě.  Souvisí to pochopitelně s tím, že obě tato náboženství neexistují jen v nějaké etické a duchovní rovině, ale stala se společenským a politickým fenoménem. Tím se do jisté míry stal i buddhismus či taoismus, ale tato náboženství si daleko více uchovala svůj duchovní a filozofický rozměr.

Přiznám se, že si nedovedu dobře představit (což obecně nic neznamená), jak se člověk až v dospělém věku stane vyznavačem nějaké víry, aniž by do té doby nějakou víru měl. Naopak si lehko představím, že na základě vzdělání a různých vlivů se z člověka v nějaké víře vychovávaného stane její pouze formální příslušník či ji zcela zavrhne. Dovedu pochopit i to, že duchovně založený člověk konvertuje k víře jiné. Nevím, kolik židů či muslimů konvertuje ke křesťanství, řekl bych že je to velmi výjimečné, ale opačná konverze je nejen běžná, ale z mého pohledu i pochopitelná.  V tomto ohledu je třeba říci to, co mnozí asi slyší velmi neradi: islám má v mnoha ohledech daleko blíže k judaismu než ke křesťanství. Je to docela logické, protože islám, stejně jako křesťanství, nejsou ničím jiným než reformovaným judaismem. Obě tato náboženství se s odstupem šesti století vydala svou cestou (svou cestou se vydalo i židovství), takže se vzájemně významně liší, ale nesou si v sobě svůj židovský základ, islám výrazně větší.

Nemohu si pomoci, ale teologie islámu je nesrovnatelně jednodušší a logičtější než teologie křesťanská, čímž je i „katechismus“ islámu pro prostého člověka daleko přijatelnější než katechismus křesťanský. Základ je daný a jednotný (i s judaismem): Bůh (JHVH, Alláh, Hospodin) je jen jeden (pro všechny) a stejní jsou i patriarchové a proroci: Adam – Aadam, Enoch – Idrís, Noe-Núh, Húd – Heber, Abrahám – Ibrahim, Izák a Ismael, Mojžíš – Músa, Jetro -Šuajb, Samuel – Shammil, Jonáš - Yunus, Jeremjáš – Aramayach, Edzráš – Uzajr a také Ježíš – Issa. Rozdíly počínají od Ježíše: Židé Ježíše respektují, ale na svého mesiáše stále čekají, muslimové se ho již dočkali v podobě Muhammada a křesťané si z tohoto proroka udělali Syna Božího.

V této chvíli se dostáváme v případě křesťanství do určitých teologických „obtíží“ v podobě neposkvrněného početí, zmrtvýchvstání či trojjedinosti Boží, což se obecně blbě vysvětluje a působí to trochu anachronicky. Islámská verze je jednodušší a logičtější: Bůh – Alláh (což je jen překlad toho slova, nikoli jméno) si vybral člověka – Muhammada a dal mu určitý úkol, který on splnil a pak jako člověk zemřel, aniž by se nějak významně prezentoval zázraky. Jen tu a tam mu Alláh helfnul, a to stejně jako v případě prvotního kontaktu ne přímo, ale třeba prostřednictvím anděla Džibríla, jenž není nikým jiným než starozákonním archandělem Gabrielem. Respektujeme-li existenci boží, dává tento příběh docela smysl a není v žádném zásadním rozporu s judaismem a křesťanstvím.

Islám se nevyžívá v různých teologických doktrínách ohledně toho, jestli je mesiáš člověk, bůh nebo se jeho podstata v čase mění. Islám se také na rozdíl od křesťanství nerozdělil na základě teologických nuancí, ale na základě docela praktických a také mocenských záležitostí souvisejících s Muhammadovým následnictvím. Existuje pochopitelně i islámská teologie, která se rozmanitě větví, ale základ je stále hodně jednotný a rozdělení na sunnu a šíu je jediným zásadním aspektem, který má daleko větší význam politický než privátně náboženský. Tímto konstatováním bych také rád připomněl to, co jsem možná měl zmínit již v úvodu: tato úvaha se pohybuje v určité teoretické rovině, nezohledňuje to, co bylo ve jménu nějakého náboženství vykonáno, jak se dá víra zneužívat a jak působí coby politikum.

Není ničím originální ani převratné stanovisko, že v principiální rovině se mohou příslušníci abrahámovských náboženství dobře shodnout, a to jak na základě základních principů, tak i primárních etických norem. V jistém smyslu je role preferovaného či očekávaného mesiáše nepodstatná a pro reálný život je daleko důležitější jakýsi mravní základ. Koránské desatero se nijak významně neliší od desatera židovsko-křesťanského. Všechna tři náboženství se odkazují na ideál pokory, soucitu, empatie, nadřazenosti statků duchovních nad statky materiálními a také na mírumilovnost, což je aspekt, který byl v minulosti často zcela ignorován, a i v současnosti si ho mnozí vykládají velmi podivně, a to především ve světě islámu.

Lhal bych, kdybych tvrdil, že moje skutky ovlivňuje nějaká náboženská norma, ale ve své podstatě je docela jedno, jestli jsou dobré počiny motivovány vírou, stejně jako jestli nějaké náboženské cítění ovlivňuje počiny zlé. Vrah pevně věřící v Boha prostřednictvím jakéhokoli náboženství není o nic horší ani o nic lepší než vrah-ateista a člověk může konat dobro na základě jakýchkoli pohnutek. Pokud ho k tomu dovedou pohnutky náboženské, je v ten okamžik jakékoli náboženství dobré, a pokud páchá ve jménu náboženství zlo, je analogicky i jakékoli náboženství špatné, a to ne ze své podstaty, ale z podstaty zneužitelnosti.

Kdybych nebyl ateistou, byl bych (překvapivě) věřícím. Tím bych se ale před více jak padesáti lety v Mnichově Hradišti stát nemohl. Nemohl bych se logicky stát muslimem ani židem, a z rodinných důvodů ani řádným křesťanem. Už je pozdě snažit se to nějak „napravovat“, nejde to, ale v případě těch, kterým „to jde“ bych pokorně doporučoval držet se základních etických parametrů každé víry, a naopak se stranit její ideologizace, která se úzce dotýká i její politizace. Možná bych měl po letech opět navštívit Jeruzalém, abych si osvěžil tezi, že Bůh, pokud nějaký je, je jenom jeden a nepromlouvá k různým národům a etnikům podle toho, jaké jsou jejich aktuální zájmy a cíle, ale skrze své stoupence se snaží prosazovat to, co je onou primární hodnotou každé víry. Je ovšem otázkou, jak se mu to daří.