Kdy se dozvíme, že prezident zemřel aneb věci veřejné a neveřejné

V časech feudálních a v dobách bolševismu bývala ta prodleva i několik dní. Posléze, když se u nás v bolestech rodil princip svobodného přístupu k informacím, jsme však o zažívacím traktu prezidenta věděli více než o tom vlastním.

Slovo republika, což je stále politické uspořádání našeho státu, byť by někdo mohl mít s ohledem na jeho hlavu pocit, že žijeme v monarchii, pochází, jak známo, z latinského res publica, tedy věc veřejná. Připadá mi logické, že pokud je stát věcí veřejnou, musí být v jistém smyslu veřejní i jeho činitelé. Dokonce obecně tyto lidi i veřejnými činiteli nazýváme.

Nejvyšším veřejným činitelem, který také požívá privilegia nejvyšší možné ochrany a disponuje mimořádnými výsadami, je prezident republiky. Myslím si, že protiváhou toho by měla být jeho maximální „veřejnost“. Realita je však v případě aktuálního prezidenta zcela opačná. Miloš Zeman si prezidentský úřad zprivatizoval, respektive si ho možná v současné době privatizují jeho bizarní spolupracovníci: jeden bez zákonné i obecné kompetence úřad vykonávat, druhý coby nedouk, který již zcela otevřeně mediálně prezentuje prezidenta v plurálu, a třetí bez jakéhokoli mandátu, ale patrně s o to větší mocí a ambicemi.

Právě tato skutečnost vedle pochybností o schopnosti Miloše Zemana vykonávat úřad poněkud dráždí média i část občanů. S ohledem na své vlastní názory se domnívám, že podstatou věci je určitá představa o tom, jak má vypadat výkon nejvyšší ústavní funkce. Nejde o prosté sympatie, antipatie a názorovou shodu s osobou prezidenta, to jsou záležitosti zcela individuální, ale právě jen o jakási kritéria a mantinely toho, co prezident má, může a musí dělat, a naopak co dělat nemá, nemůže a dělat nesmí. Miloš Zeman posunul bohužel tyto zásady ad absurdum i v dobách, kdy nebyly pochybnosti o jeho mentální kondici.

V okamžiku rostoucích pochybností o tom, zdali je prezident ze zdravotních důvodů schopen vykonávat úřad, a to v docela klíčovém období svého mandátu, rostou i pochybnosti o tom, je-li to právě on, kdo prezidentskou funkci fakticky vykonává, nebo je-li je již jen loutkou, kterou pro televizní kamery a fotografy někdo naaranžuje, aby občánci měli pocit, že je vlastně vše v pořádku. To, co vnímáme, však vzbuzuje pocit, že v pořádku není vůbec nic.  

Nepřeji prezidentovi Zemanovi nic zlého, necítím žádné potěšení, když sleduji jeho fyzickou i psychickou sešlost a zjevné zdravotní problémy, ale jsem přesvědčen, že prezidentský úřad musí vykonávat mentálně zcela způsobilý člověk, a pokud ten nechce či nemůže včas ze zdravotních důvodů sám abdikovat, musí přijít na řadu ústavní proces, který takovou situaci vyřeší, a tento proces musí být zcela veřejný a transparentní. Prezident má právo na soukromí, má právo se léčit i zemřít bez mediálního humbuku, ale občané mají právo požadovat pravdivé informace, které obecně vedou kompetentní činitele k příslušným řešením situace.

Zdraví prezidenta a jeho schopnost vykonávat úřad je res publica.