Je v EU více muslimských radikálů nebo v Ostravě radikálních fotbalových fanoušků Baníku?

Za minulý rok bylo v EU zadrženo 436 muslimských radikálů, bylo zaznamenáno 21 útoků, při kterých přišlo o život 10 lidí. V EU žije přibližně 30 milionů muslimů. Kultivace islámu je tak prý nemožná a výchova muslimů marná.

To, co je uvedeno v názvu článku, je nadsázka. Pokud bych však slovo „Ostrava“ nahradil slovem „EU“ bylo by rázem po nadsázce. Zatčených fotbalových rowdies jsou v evropských státech ročně tisíce, vážných incidentů stovky a občas dojde i na smrtelná zranění, která si způsobí mezi sebou, nebo, což je horší, se stane obětí někdo zcela nevinný.

Proč jsem sáhl k takovému příměru? Dočetl jsem se v jednom článku jednoho dobře informovaného a vysoce postaveného autora informaci, že za minulý rok bylo v EU zadrženo 436 muslimských radikálů, bylo zaznamenáno 21 útoků, při kterých přišlo o život deset lidí, společně s tím pak autor vyjadřuje názor, že výchova muslimů vedoucí k respektování právního státu je zbytečná a snaha přes muslimské elity ovlivňovat negativní vývoj islámu tak, jak to v nedávném prohlášení navrhuje prezident Macron, marnou snahou. Vezmu-li v potaz, že v EU žije již kolem 30 milionů muslimů působí takovéto prohlášení přinejmenším podivně.

Autorem toho článku je europoslanec Tomáš Zdechovský (čtěte zde), a já rozhodně nechci rozporovat všechno, co v tomto svém blogu napsal. Radikalizace islámu je realita a je to důsledek obecně neblahého vývoje muslimského světa. Reforma islámu jako takového možná je, protože i v tomto náboženství existují reformní síly, stejně jako naprosto mírumilovná hnutí, ale je to proces na desítky let, a to pouze v případě, že se „fundamentalizace“ islámu obrátí v postupnou liberalizaci. Nepochybně má pan Zdechovský pravdu i v tom, že po každém vážnějším incidentu se vyrojí spousta horkou jehlou ušitých nesystémových návrhů řešení, o kterých možná i jejich autoři vědí, že jsou to nic neřešící nesmysly, ale které přesto někdo dokáže prosadit.

Ovšem zpochybňovat ojedinělé systémové kroky mi přijde stejné, jako říci, děj se vůle boží, a nedělat vůbec nic. Základem oněch systémových řešení je uvědomění si, na koho mají být cílena. V prvé řadě je třeba jasně deklarovat, že evropské muslimy nelze obecně považovat za radikály či potencionální radikály. Ač jsem to v názvu udělal, nechci zlehčovat excesy, natož pak teroristické útoky, ale jsou to počiny malé radikální komunity a skutečné útoky pak dílem ojedinělých vyšinutých fanatiků. Musí to tak být, protože kdyby jen jeden ze sta dospělých muslimských mužů byl radikál, žili bychom v pekle, protože bychom čelili stotisícové armádě teroristů (1% z cca 10 milionů).

Ne náhodou jsem se rozhodl srovnávat radikální muslimy (záměrně nepíši „islamisty“; proč se můžete dočíst zde) s radikálními fotbalovými fanoušky. Fotbalu, stejně jako Muhammadovi, fandí miliony lidí (za takový výrok bych to od opravdového muslimského radikála pěkně schytal). Někdo tím žije, někdo je takový vlažný fanda (to je také nadsázka, ale jenom docela malá), zato hodně slyšitelná a populární je komunita gaunerů, kteří si z něčeho obecně bezproblémového a dobrého, jako je víra i fotbal, udělali nástroj na řešení vlastních problémů skrze násilí. Tito lidé nepatří na stadiony ani do normální společnosti, přesto jsou ale stále někým hecováni. Kluby sice formálně odmítají násilí, ale své radikální „fans“ (či ultras) si hýčkají, a totéž dělají i různé fundamentalistické islámské organizace.

Možná vás, stejně jako mě, napadá, že jedním z řešení by mohlo být působení na podporovatele onoho extrémismu, a je docela jedno, jestli je to extrémismus islámský, protiislámský nebo fanouškovský. Výchovné působení může být mírné, stejně jako direktivní. Teroristické organizace je třeba zničit, zašlapat do vyprahlé půdy Blízkého východu či do písku Sahary. Od fundamentalistických hnutí a režimů je třeba se distancovat a jednotlivé fanatiky pochytat a zavřít. Příslušníky komunit, které mají sklony k radikalizaci je třeba vychovávat a nabídnout jim něco, co bude dávat smysl (tím nemyslím peníze za nic), a ke všem ostatním, kterých je evidentně většina, je třeba se chovat se stejným respektem, jaký automaticky předpokládáme od nich.

Ono se to hezky řekne, ale hůře realizuje. Snaha likvidovat teroristy, kteří nás přímo nebo potencionálně neohrožují, je minimální. Proč vyhlásit válku Boko Haram? Ti se zatím do Evropy nechystají, ať si s nimi poradí Afričánci. Všichni také víme, že Saúdská Arábie je masový exportér salafismu (wahhábismu) a stát, jehož normy mohou pro někoho působit jako odstrašující příklad podoby islámu, ale pro někoho jiného jako vzor. Jenže ta samá SA má ropu, kupuje za astronomické částky zbraně a zbraňové systémy a je to také tradiční a strategický spojenec Západu. Tak raději děláme jakoby nic. Co asimilační či integrační úsilí? To v mnohých západních státech krutě selhalo a plody tohoto zanedbání nyní tyto státy sklízí. A konečně i asimilovaní a zcela společensky integrovaní muslimové se stávají terčem různých xenofobních elementů i projevů lidového antiislamismu. Řekněte, může takový stav věci vést k něčemu pozitivnímu?

Co z toho vyplývá? Jestli si nějaký pomatenec myslí, že řešením je zákaz nošení hidžábu ve školách a omezování svobodného praktikování víry, zcela zásadně se mýlí, takovéto nápady vedou naopak k radikalizaci i těch, kteří k tomu dosud neměli žádné sklony. Je třeba nekompromisně stíhat radikály, je třeba vynucovat si dodržování zákonů, ale neproblémovým lidem a komunitám je třeba dát pokoj a vlastním liberálním přístupem je vést k liberalismu, který islám potřebuje, jako to v muslimském světě „oblíbené“ prase drbání. Neumíme si poradit s extrémisty a asociály naší vlastní kultury, neumíme zastavit nárůst sociopatogenních projevů našinců, jak máme pak řešit problematiku lidí, kterým vůbec nerozumíme a rozumět nechceme, ale ze kterými žijeme a žít budeme?