Jak si Paroubkovic „kočkomil“ vyšlápl na jednoho z mála slušných politiků ČSSD

Bylo to na toho, který byl nevýrazný, málo charismatický a příliš slabý, a byl to ten, který se stal symbolem arogance, papalášství a chorobné ambicióznosti. Který s obou „exsocanů“ více nasměroval stranu do propadliště dějin?

Bohuslav Sobotka chtěl opustit ČSSD v tichosti způsobem, jaký zvolili stovky (možná až nižší jednotky tisíc) členů kdysi nejsilnější a nejstarší české politické strany. Nepodařilo se, všimla si toho média a také bývalý vrcholný představitel této partaje, který z ní odešel již mnohem dříve, a to mnohem výraznějším způsobem. Nejen, že si toho Jiří Paroubek všiml, ale ve svém článku využil této příležitosti nepřímo označit Sobotku za hrobaře ČSSD.

Jaké má kdo zásluhy na aktuálním špatném stavu sociální demokracie, je diskutabilní, možná je také onoho jednoho hlavního viníka zbytečné hledat, protože ČSSD se stala obětí nástupu populistického hnutí Andreje Babiše, které v mnohých ohledech prezentovalo stejné principy, ale v novém, líbivějším kabátě. Zcela zásadní chybou se tak stalo to, že sociální demokracie, místo aby si šla svou vlastní cestou, se k již mnohem silnějšímu ANO přidala, čímž se stala jakýmsi ocáskem, který v rámci koalice není schopen nabídnout cokoli, co by voliče oslovilo. V tomto smyslu jsou asi nejvíce vinni ti, kteří to připustili a aktivně se na tomto procesu podíleli.

Jiří Paroubek byl v té době už dávno mimo hru a pokoušel se prosadit svou vlastní sociálnědemokratickou stranu. Kdyby se mu to podařilo, což realisticky myslící člověk s ohledem na osobu bývalého premiéra nemohl považovat za reálné, tak by to ČSSD poškodilo zcela zásadně. Tentýž politik, který je symbolem arogance, papalášství a prorůstání strany s nekalým byznysem i podsvětím, nyní nenechává na Sobotkovi nit suchou, místo toho, aby ocenil třeba to, že bývalý předseda strany neuspořádal při této příležitosti tiskovku a nevyřídil si na ní účty se svými oponenty, ani se nezapojil do žádné proteststrany.

Bohumil Sobotka dostál tomu, jak se většinu času své politické kariéry prezentoval. Choval se totiž na rozdíl od mnohých jiných jako slušný, uvážlivý člověk, nevyhledávající žádné kontroverze. Je otázkou, jestli právě to mu bylo společně s nedostatkem charismatu a síly osudné, ale osobně mi to přijde pravděpodobné. Sobotka nebyl tím, kdo by byl schopen se tvrdě postavit „Zemanově hůlce“ a Babišovým penězům. Nenašel se ovšem nikdo takový, takže Sobotka alespoň na rozdíl od jiných neztratil tvář. Image „velkých borců“ současných sociálnědemokratických špiček je v tomto ohledu spíše směšná, stejně jako analýzy dřívějších bossů.

Ještě bych se měl na závěr zastavit u onoho „kočkomila“, kterého jsem trochu bulvárním způsobem použil v názvu článku: Nikdo není zodpovědný za to, když se, bez jeho přičinění, dostanou jeho přátelé a známí na šikmou plochu. Ovšem to není případ Paroubka a klanu Kočkových. Jejich spolupráce trvá již od Paroubkova angažmá na pražském magistrátu, tedy od doby, kdy se kolotočáři počali zabývat vedle „Matějské“ i podnikáním v úklidových službách a s tím se začaly vršit  různé lumpárny, které dokresluje i osud třech Kočků, z nichž ten poslední právě odpočívá ve vazbě.

Nikdy jsem nebyl voličem ani sympatizantem ČSSD, přesto však mi je líto, že tato strana skomírá, a to i s ohledem na to, jaké strany nastupují na její místo. Doufám, že to není úplný konec a sociální demokracie se jednou opět stane solidní protiváhou nějaké silné pravicové strany. Nemyslím si však, že by to mělo být prostřednictvím nějakých Paroubků, spíš bych sázel na ty Sobotky, ale ve výraznějším, charizmatičtějším a silnějším vydání.