Glosa: Mlčení z Hradu

Už to možná bylo nazváno „státnickým mlčením“ nebo se tak stane, pokud prezident o „libanonské kauze“ nepromluví. Kdyby státnickému mlčení nepředcházelo „státnické" žvanění, ani bych se nad tím nepozastavil.

Už jsem si ani nemyslel, že se k této frašku připomínající záležitosti budu vracet, ale některé její dopady jsou možná podstatnější než ona sama. Pominuli to, že opozice výměnu agentů jako vyjednávání s teroristy odsoudila a hodlá grilovat premiéra, a že odevšad vylezli jak houby po dešti různí rozumbradové v rolích analytiků a soudců, je zdrženlivost největšího glosátora a krále bonmotů pozoruhodná.

Vlastně moc pozoruhodná není, pan prezident docela pochopitelně vyčkává a situaci analyzuje. Důvod je prostý. Jako bojovník proti terorismu a islámu by měl asi výměnu zkritizovat, ale to má háček. Patrně velká skupina lidí (možná i většina) si myslí, že život a svoboda pěti českých občanů má větší hodnotu než jakýsi libanonský agent, který je možná nežádoucí osobou leckde, ale bezprostředně nebezpečným teroristou asi není. Myslím si to také, ať už jsou všichni zúčastnění kdokoli. Prezident patrně váhá a sleduje veřejné mínění, protože není vůbec vhodné si kazit aktuální slibné preference. Buď dojde k řešení, nebo bude „státnicky mlčet“

Zmínil jsem výraz „státnický“, dovolím si to rozvést. Státník není pro mě ten, kdo dělá to, co si aktuálně lidé přejí, aby dělal a říkal to, co lidé chtějí slyšet, ale ten, kdo naopak v souladu se svými konzistentními názory a postoji činí i kroky nepopulární a pro jeho další kariéru nejisté. Mnoho státníků na to doplatilo, ale historie jim dala za pravdu. Populisté skončili v jejím propadlišti.

Nechávám na vašem ctěném uvážení, kdo je kdo.