Deset let bez Havla – bez živého Havla

Výročí úmrtí Václava Havla inspiruje. Můžeme se zamýšlet nad jeho osobou, nad dobou, kterou ovlivnil, nad ideály, které propagoval, nad jeho nástupci, nad jeho kritiky i nad nositeli Havlova oblíbeného pojmu „čecháčkovství“.

Článek jednoho takového jsem si dnes přečetl. Nemám rád zbožšťování a vytváření kultů. Život, skutky ani myšlenky Václava Havla nejsou nekritizovatelné. Naopak zcela otevřeně deklarovaná selhání, chyby a omyly činí z Havla reálného člověka, a ne zkamenělou modlu. Nespatřuji ani žádný problém v tom, když se jako ve filmu Havel zpětně rozebírá ne právě příkladný osobní život, ale je dobré trochu od sebe oddělovat Havla umělce, Havla disidenta, Havla státníka, Havla filozofa a Havla člověka. Jako u každého jiného se i u něho všechna tato „alter ega“ sdružovala v jedné osobě, ale poněkud mě iritují specifikace typu: to byl ten, co psal nesrozumitelné hry, zahýbal manželce a nechal bombardovat Jugoslávii.

Myslím, že je dobré se odděleně probírat tu jablíčky, tu hruštičkami, ale pokud možno to moc nemíchat. Havel si mohl dovolit být nekompromisním oponentem režimu, i když i jeho nalomilo vězení. Havel politik ale nemohl setrvat v oné nekompromisnosti, to mohl jen jako filozof, nebo, chcete-li, ideolog. Jako dramatik zase v podobě absurdity ventiloval to, co nelze promítnout do principiálních ideových postojů a už vůbec ne do politiky. Na příkladu současného, a vlastně i minulého českého prezidenta lze názorně pozorovat, co se stane, když někdo tyto své role spojí, když se začne hlava státu chovat jako provokatér, aktivista, neomalený glosátor všeho a rádoby myslitel. Uvědomme si, že kdyby Miloš Zeman nebyl prezidentem, nebyl by s jeho excesy a ostudnými projevy vlastně vůbec žádný problém.

Připomenutí si výročí Václava Havla má pro mě osobně dvojí rozměr. Jednak si připomínám osobnost člověka, kterého jsem měl rád, a jehož myšlenky jsou pro mě inspirativní, a mohu se tímto prostřednictvím zamýšlet nad způsoby „dělání“ politiky, zvláště pak výkonu prezidentské funkce. Docházím tak k jednoduchému závěru: Podstata osoby Václava Havla byla naprosto osobitá, protože doba, ve které působil, byla a je zcela neopakovatelná. V tomto smyslu tak nemá význam s Havlem někoho srovnávat. Co se prezidentství týče, mohu konstatovat jen to, že pokud vůbec má v našem ústavním systému smysl prezident, tak to musí být skutečná persona, člověk slušný, charakterní a moudrý. Jakýkoli jiný prezident je jen přítěží a zdrojem ostudy, a ne osobností světového formátu, jakou byl Václav Havel.