Co byste chtěli od ateisty?

Tak tenhle argument mě dostal. Asi bych si nedovolil říci: Co byste chtěli od pánbíčkáře? Věřící totiž nemůže u ateisty očekávat víru v dogmata, ale ateista může doufat, že věřící o některých dogmatech alespoň zapochybuje.

Někdo si možná myslí, že na světě z hlediska víry existují jen dvě kategorie lidí: věřící a nevěřící, případně dobří a špatní věřící. Já to vidím tak, že víra, respektive nevíra v boha jsou velice širokým a pestrým spektrem názorů, postojů, tradic, emocí a společenských norem.  Už jen sama kategorizace zahrnující veškeré tyto aspekty vypadá jako úplně absurdní, protože každý sice nemá svůj zcela originální přístup, ale každý ho mít může.

Určitá logika nás však nutí uvažovat o tom, jestli nějaká, byť nevýrazná hranice mezí vírou a nevírou přeci jenom neexistuje. Já osobně si myslím, že téměř neexistuje. Představy antropomorfního boha v podobě fousatého dědečka na obláčku po víru v jakýsi princip, universum zabezpečující určitý řád, se neprezentují žádným jasným předělem. Snad jenom víra, že existují pouze fyzikální a chemické principy řídící vše, kterým jsme si poněkud domýšlivě zvykli říkat zákony, se může považovat za zcela ateistickou, přičemž asi stojí za zamyšlení ta „ateistická víra“.

Těžko kategorizovat, když jsou projevy náboženství tak různé. Mohou odrážet mnohé, ale asi prakticky nikdy nejsou jen čistým odrazem nějakého přesvědčení. Jak už bylo naznačeno, máme jakousi obecnou tradici, ze které vychází rituály, a máme také svoji soukromou tradici, na základě které určité rituály vykonáváme. Víra nám může bránit používat rozumové výklady, ale také vůbec nemusí, přestože nás naše úvahy nepřimějí měnit rituály ani popírat svou víru.

Jako ateista mohu bez problémů připustit možnost, že existuje cosi, pro co se vžil pojem „bůh“. Nevěřím tomu, ale vyloučit to nemohu. Přišlo by mi normální, kdyby stejně reagoval věřící: „Věřím v jakousi podobu a podstatu boha, ale musím připustit a také respektovat názor, že bůh není.“ Tak nějak bych si představoval výrok osvíceného věřícího. Ani jednomu z nás by pak nic nemuselo bránit, aby toho druhého přesvědčoval, ovšem s vědomím, že boží podstatu nelze dokázat ani vyvrátit.

To je principiální záležitost, na které se s některými věřícími shodnu. To mám ověřené. Něčím jiným je však víra v dogmata, zázraky a celé struktury iracionalit, na kterých je založeno náboženství a které obhajují církve. Přiznám se, že mám v tomto ohledu takový blbý pocit. Vyrůstal jsem v ateistickém prostředí, a to jak v rodinném, tak společenském. To rodinné bylo velmi tolerantní a liberální, to společenské právě naopak. Víra byla považována za víru v bludy, církve jako šiřitelé těchto bludů a „náboženství jako opium lidstva“, jak pěkně vyjádřil Karel Marx, aniž by si asi všiml, že se podílí na vzniku jiného „opia“.

Ten blbý pocit mám i z toho, že se na ateisty někdy počíná aktuálně nahlížet jako na věřící před padesáti lety. Nikdo se sice nesnaží, a snad ani snažit nebude, někomu ty „ateistické bludy“ vyhánět z hlavy, ale prezentovat své náboženské přesvědčení počíná patřit k dobrým mravům a k jakési intelektuální vyzrálosti, kdežto ateismus jako by byl projevem jisté omezenosti. Jsou prostředí, kde to je pochopitelné, ale na Přírodovědecké fakultě či Vysokém učení technickém to na mě působí tak nějak divně.

Filozof asi lehce sklouzne k idealismu (ve smyslu protikladu materialismu) a ledasjaký jiný vědec se může obecně přiklonit k představě zásahu jakési blíže nespecifikované moci či síly, která stála u zrodu všeho a více či méně stále působí, ale u evolučního biologa, biochemika či astronoma mi to přijde trochu zvláštní. Někdy si říkám, jestli věřící působící v takových oborech skutečně v boha věří, nebo se jen podřídili určitému společenskému klimatu, a tváří se jako věřící, aby nevypadali jako ti ateističtí prosťáčci.

Osobně mi jsou mnohem sympatičtější lidé upřímně věřící a o dogmatech nepřemýšlející než ti, co na toto téma prohlašují moudra typu: „Věřím, že něco je, něco nás převyšuje, něco řídí naše kroky…“ Cítí-li to tak někdo, a není-li to jen plk, tak dobře, ovšem stejně nechápu víru „v něco, nevím co“. Co ale nechápu už vůbec, je to, jak někdo zcela racionálně, bez oka mrknutí přijme i ta úplně absurdní starověká a středověká dogmata, zázraky a vysloveně mytologické principy.  Vím, že mnozí věřící je vnímají v oné symbolické rovině, ale je-li řeč o symbolech, otázka zní: o symbolech čeho?

Pokud nějaký věřící a o této problematice meditující člověk pronese větu: „neaplikovaná víra není víra, ale balast“, těžko to mohu chápat jinak než jako projev arogance, netolerance a výše zmíněné představy, že věřící a svou víru aplikující jedinec je jedincem nějakého vyspělejšího „druhu“. Z mého pohledu je to naopak projevem bigotnosti „svíčkové báby“, které někdo, a nebyl to bůh, ale jen jiný člověk, řekl, jak to je a co má dělat, a ona to dělá, aniž by o tom přemýšlela.

Obecně je opakem víry pochybnost. Pochybnost je i principem vědeckého přístupu ke světu. Ne vždy však musí být víra v rozporu s pochybnostmi, je to naopak v běžném životě běžné a přišlo by mi to běžné i v životě duchovním. S pochybnostmi, respektive s připuštěním jiných možností se totiž váže tolerance a respekt k jinému stanovisku, což by mělo, myslím, zdobit ateistu i věřícího. Dogmatické vnímání víry naopak nutně souvisí s její aplikací, která pokud neprobíhá pouze v rámci tradice, ale je projevem přesvědčení, je právě projevem fundamentalistického lpění na principech těžko slučitelných s aktuálním stavem lidského poznání a dobou jako takovou.

V tomto ohledu jsme si navykli nahlížet na islám, který jednak na mnoha místech světa neprošel v rámci společnosti sekularizačním procesem, ale naopak prorostl se společenskými normami, a opírá se o Korán, jako (pro muslimy) nezpochybnitelného slova božího, které lze jen velmi opatrně vykládat, nikoli však měnit. Křesťanství je naopak téměř po celém světě ve vztahu ke státům v sekulární podobě a i Bible, ač je čtení zní uvozováno výrokem “slyšeli jste slovo Boží“, je bezpochyby „slovem lidským“ (a tím musí být i pro křesťany), které bylo dlouhá staletí utvářeno, přepisováno, měněno a selektováno, a jeho historická relevance je postavena opět více na víře než na faktech.

Osobně si myslím, že nadějí pro muslimský svět je právě ona sekularizace a snahy o liberalizaci, se kterými souvisí liberální přístup ke koránské tradici, síře a hadísům. Nadějí pro křesťanský svět je pak dle mého soudu zachování víry jako privátní lidské pohnutky, náboženství jako tradice a Bible jako historicko-mytologické knihy, ze které lze čerpat obecné mravní zásady, nikoli však dogmata. Ve společnosti by pak měl být křesťan od „nekřesťana“ k nerozeznání, a to právě proto, že víra a náboženská příslušnost mají být zcela soukromou záležitostí, respektive společenskou tradicí, nikoli mocenskou a politickou silou, natož pak lidskou kvalitou.