Českem se údajně šíří antisemitismus

Prý jsou na vině i sociální sítě. Osobně se však domnívám, že svůj podíl viny na takových společenských náladách mají sami Židé, židovské organizace a do společnosti nešťastně implantovaná „izraelománie“ či jistá forma „sionismu“.

Na úvod tohoto zamyšlení se sluší říci, že žádnou formou ani podobou antisemitismu netrpím a ve svém okolí a v mnou konzumovaných médiích nic takového neregistruji. Nemám důvod nevěřit upozorněním, která předkládá třeba Federace židovských obcí, ale daleko více než projevy antisemitismu vnímám projevy nekritické adorace státu Izrael a takovou míru mediálního zájmu spojenou s Židy, judaismem a Izraelem, že to může úspěšně otrávit i člověka, který si je zcela vědom tragických projevů antisemitismu, které přes hrůzné židovské pogromy vyvrcholily holokaustem, stejně jako historických reálií spojených se vznikem státu Izrael a jeho bojem za vlastní existenci, který fakticky trvá doposud.

Je zcela nepatřičné jakkoli zpochybňovat příkoří a násilí páchané na židovském obyvatelstvu od 19. století až po zločiny nacismu a bolševismu, stejně jako je nutné chápat, že Izrael po svém vzniku čelil takové míře nenávisti, jako málokterý stát a národ. Tyto skutečnosti by však neměly vést k tendenčnímu a nekritickému výkladu dějin a historických i současných událostí. Izrael se stal politicky, ekonomicky i společensky součástí západního světa a je naším spojencem. Naopak jeho tradiční nepřátelé jsou vnímáni minimálně jako problematické subjekty a na základě událostí posledních let i jako zdroj problémů zvaných migrace a islámský radikalismus.  Ale ani to není důvodem pro nekritický přístup.

Myslím si, že kulturní scéna i mediální prostor jsou přesyceny židovskou tématikou, což může u mnohých lidí vyvolávat zcela opačné reakce, než jaké tvůrci a komentátoři zamýšleli. Mám stále v živé paměti, jak nám kdysi komunistický režim dokázal znechutit témata související s bojem proti nacismu, s hrdinstvím i skutečných hrdinů a s hrůzou koncentračních táborů do té míry, že se to stalo předmětem drsného humoru a následně byla tato témata vnímána často jen jako nedůvěryhodná propaganda. Domnívám se, že neustálé návraty ke křivdám a zločinům páchaných na Židech neprospívají ani Židům samotným, protože událostmi vzdálenými osmdesát let již nelze adekvátně argumentovat a s pocitem křivdy či nenaplněné satisfakce už nemohou žít lidé, kteří se narodili o desítky let později.

Kulturní stopa židovství je v celé Evropě i v českých zemích silná a významná, ale v porovnání s křesťanskou je to stopa minoritní. Stejně tak je i reálný společenský status židovství takový, jaký je dán počtem lidí, kteří se aktivně hlásí ke komunitě a k náboženské praxi, přičemž nemám na mysli jen židovskou ortodoxii, která je již zcela okrajovou záležitostí. Těmto skutečnostem však vůbec neodpovídá onen mediální a kulturní zájem, což, jak už bylo uvedeno, může vyvolávat zvláště u mnohých mladých lidí rozporuplné reakce.

Tato skutečnost podle mého názoru přímo koresponduje s tím, jakou pozornost vzbuzuje v celosvětovém měřítku stát Izrael, respektive jeho konflikty s Palestinci a s okolními islámskými zeměmi. Vezmeme-li v potaz, že mluvíme o devítimilionovém národu (z toho je více jak 2 miliony Arabů) a státu o velikosti Moravy, potažmo o celosvětově třináctimilionové židovské populaci, těžko se ubránit pocitu, že na světě byly a jsou desítky významnějších konfliktů a problémů, než je onen židovsko-palestinský. Nechci v žádném případě tyto problémy banalizovat, ale myslím si, že i ona pozornost by měla být úměrná jejich významu.

 V tomto zamyšlení reaguji na článek, který rozebírá to, co je uvedeno v názvu tohoto blogu. Jeho autorka v něm zmiňuje projevy i různé sociální aspekty včetně dopadů pandemie covidu. Nemohu seriózně komentovat problematiku, kterou se na rozdíl ode mne někdo odborně zaobírá, ale mohu se zcela ztotožnit s deklarací, že je třeba aktivně vystupovat a bojovat proti projevům rasismu, náboženské, etnické i kulturní nesnášenlivosti, dehonestaci i falšování historických reálií. Jedním dechem však musím konstatovat, že takový přístup má a musí platit zcela univerzálně, že žádná rasa, národ ani náboženství nemají v tomto ohledu žádná privilegia, všem mají být zaručena stejná práva, stejně jako stejná míra ochrany, a to bez ohledu na to, jaké emoce jsou s příslušným subjektem spojeny, což je myslím kamenem úrazu celé této problematiky.