Brdské historky VII. Lesany

Dvě dospělé ženy, které již docela dávno překonaly třicátý rok věku, manželky a matky od dětí se jednoho dne rozhodly skoncovat s konvenčním a konformním způsobem života a nastoupit cestu života dobrodružného…

Pokud vám z mých předchozích vyprávění v rámci Brdských příběhů přijde, že na Studený vrch stále a pravidelně přichází jednotlivě, ve dvojicích i ve skupinách půvabné ženy a dívky, je to naprosto správný pocit odpovídající realitě. Během prázdnin onoho roku spalo u rozhledny rozhodně více příslušnic něžného pohlaví než chlapců. Přišly tedy toho srpnového dne k věži dvě trempice, které se trempicemi staly, jak se později vysvětlilo, několik hodin před tím, než stanuly před vraty rozhledny. Dvě dospělé ženy, které již docela dávno překonaly třicátý rok věku, manželky a matky od dětí se totiž jednoho dne rozhodly skoncovat s konvenčním a konformním způsobem života a nastoupit cestu života dobrodružného. Za tímto účelem si půjčily horolezecké batohy, spacáky a tábornické potřeby, zakoupily si turistickou obuv, zaparkovaly auto kdesi za Dobříší a vydaly se přespat na Studený vrch.

Přišly k rozhledně asi ve čtyři hodiny odpoledne náležitě znaveny osmikilometrovým pochodem, o rozhlednu nejevily zájem, sedly si na lavici, na stůl vyndaly osm plechovek piva Guinness, které jim patrně někdo doporučil jako nezbytnou výbavu pro pobyt v přírodě, a v tu chvíli konsternovány zjistily, že jim irský mok v třicetistupňovém vedru změnil teplotu na právě těch třicet stupňů. Když se přesto jedna z trempířek pokusila plechovku svými gelovými nehty otevřít, rychle jsem jí v tom zabránil, čímž jsem zachránil exkluzívní garderobu obou dam před explozí černého piva. Požádaly mne tedy, abych jim pivo vychladil a dozajista je zklamalo, když jsem jim oznámil, že to bude trvat patrně do zítřejšího rána, neb jediným způsobem, jak plechovky vychladit, je jejich umístění do sklepa rozhledny. Po chvíli nerozhodnosti, co si s takovou situací počít, jsme uzavřeli poměrně zajímavý obchod: vyměnil jsem osm teplých guinnessů za osm studených plzní, které ve zmíněném sklepě dlely už několik dní.

To, co následovalo, by se dalo charakterizovat jako moje převzetí role komorníka, mentora a opatrovníka v jedné osobě. Dámám jsem pomohl vybrat vhodné místo na spaní, překonat úskalí vybalení batohů, nafouknutí karimatek a rozdělal jsem pro ně také oheň, aby byla trempská atmosféra dokonalá. Nosil jsem jim postupně vyměněná piva, a to s takovou frekvencí, že brzy nebylo co vyměňovat a trempířky si pivo kupovaly. Netrvalo dlouho a z veselých žen se staly ženy melancholické, a tak nastal nejvyšší čas hotovit se k noclehu. Ukládal jsem je ke spánku způsobem, jak se to dělá s dětmi v mateřské škole, načež se mě, než zavřely oči, dotázaly, jaká nebezpečná zvířata zde žijí, jaké druhy hmyzu mohou navštívit jejich spacáky, a co si myslím o netopýrech, kteří v hojném počtu počali kroužit kolem rozhledny. Když jsem je snad definitivně uklidnil, překvapily mě na závěr otázkou, jak je to tady se skřítky. Usoudil jsem, že už mají opravdu dost, ujistil jsem je, že s místními skřítky je vše v pořádku, popřál jim dobrou noc a odešel jsem s Cassiope spát do věže.

Ráno, respektive dopoledne dámy po procitnutí trochu bolely hlavičky, ale byly šťastné, že touto životní zkouškou prošly bez újmy a v zásadě i bez problémů. Uvařil jsem jim kávu a po snídani, když už jim trochu odtrnulo, mě překvapily opakováním večerní otázky: jak je to tady s těmi skřítky? Když uviděly moje rozpaky, tvářily se, jako že jim snad nechci tvrdit, že na existenci skřítků nevěřím. Myslely to zcela vážně a argumentovaly tím, že samy už skřítky mnoho krát viděly, ba že jsou jakousi nedílnou součástí jejich domácností.

Nevěděl jsem, jak tu trapnou chvíli překonat, a tu mne cosi napadlo: „No, vlastně tady žijí jenom chramostejlíci, znáte je?“  Dámy, patrně neznajíce dílo Miroslava Horníčka, zavrtěly hlavami, ale byly jinak potěšeny, že zde skřítci jsou, a snad i že já se řadím do kategorie lidí, kteří o jejich existenci vědí. „Chramostejlík je skřítek jenž haraší v listí,“ pokračoval jsem tak, jak jsem si pamatoval ono horníčkovské vyprávění, „když se však na to místo podíváte, uvidíte kosa či veverku. Chramostejlík se vždy stačí proměnit dříve, než je spatřen. Nikdo tak nezná jeho skutečnou podobu, projevuje se pouze tím harašením a my vidíme vždy jen obvyklé lesní tvory…“

Čerstvé zálesačky a znalkyně nadpřirozených bytostí přítomnost chramostejlíků nadchla, a aniž by se nějak zabývaly sbalením si svého ležení a svých svršků, vydaly se na lov chramostejlíků, kterýžto z podstaty věci musel být nutně úspěšný, neboť Studený vrch oplývá mnohými drobnými tvory, které lze za studenohorské chramostejlíky kdykoli pokládat. Nebožtík Miroslav Horníček by mi jistě odpustil, že jsem nepřiznal jeho autorství, což možná ani nebylo nutné, protože víra je natolik mocná, že by jeho vtipná nadsázka a fikce byly chápány taktéž doslova a do písmene. 

(v neděli 28. 6. následuje povídka Potíže s bleskopravcem)