Brdské historky V.…a pádil k Neumětelům

Ve Starých pověstech českých to byl Horymír na Šemíkovi. Ten, jak jméno evokuje, chtěl na horách mír, na rozdíl od Křesomysla, který ve shodě se jménem měl úmysl vykřesat z brdských vrchů, co se dá. K Neumětelům jsem pádil i já.

Horymír před plánovanou popravou seskočil s koněm z vyšehradské skály a pádil k oněm Neumětelům, kteréžto jsou od Prahy poměrně daleko, tedy alespoň na jízdu koňmo a tryskem. Já jsem pádil onehdy k Neumětelům po svých a za psem. Pochopitelně ne za svým psem, Cassiope pádila se mnou. Nepádil jsem ani z Vyšehradu, ale pouze z Hostomic, ale úplně mi to stačilo. Jak se to schumelilo?

Našli jsme psa. Prostě se k nám jednou přidal takový velký černý pes, a to v době kdy měla Cassi krátce po hárání, a byla tudíž ještě náležitě „voňavá“. Byl jsem svědkem, jak ho při našem stopování několikrát málem přejelo auto, a tak jsem se rozhodl, že se o psa postarám, najdu jeho majitele, nebo ho alespoň předám městské policii, aby tak učinila ona. Psa jsem docela bez problémů odchytil, navlékl mu Cassiin obojek a připnul jsem ho na vodítko. Když pesák s hrůzou zjistil, že pozbyl volnosti, chvíli předstíral submisivitu, pak mi náhle vodítko vytrhl z ruky a pádil k těm Neumětelům.

Celá groteska probíhala tak, že běžel, táhnouc za sebou vodítko, středem docela frekventované silnice, a my supěli za ním. Vždycky počkal, až k němu doběhneme a pak přidal. Cassiope by ho sama pochopitelně dohnala, ale logicky jsem jí to nedovolil, ale i tak nás i jeho mohlo několikrát srazit auto. Do Neumětel jsem dorazil na rozdíl od obou psisek zcela vyčerpán, moje fenečka byla celá rozradostněná, předpokládajíc, že je to nějaká nová hra. Utečenec se tvářil zarputile, ale před pomníkem věrného Šemíka se nechal znovu odchytit. Chvíli jsem si odpočinul a pak se jal psa táhnout zpět do Hostomic s vodítkem již omotaným kolem zápěstí. Zásadně se nedoporučuje vodit koně na „vodítku“ jakkoli připevněnému k tělu, a nelze to doporučovat ani v případě velkých psů. Jakmile jsme s hafanem přišli do Hostomic, začal se vzpouzet, patrně dobře věda, že bude trvale zbaven svobody, a vymetl se mnou parčík před kostelem.

Přivázal jsem tedy vodítko k takové chatrné lavičce a zamyslel se nad tím, jaký zvolím postup. Nakonec jsem si řekl, že nechám psa uvázaného a zajdu se poradit na tu městskou policii, Cassi jsem vzal raději s sebou. Žádnou služebnu jsem ale vůbec nenašel, a  když jsem se zklamaně vracel, udeřilo na mě rameno zákona ze zálohy: „Jak to, že máte psa bez vodítka i bez obojku? Je vůbec váš?" Chtěl jsem tomu svědomitému muži vše vysvětlit, když tu kolem nás prošel velký černý pes s kusem lavičky na vodítku. Chytit se dal díky tomu hendikepu snadno. A tak jsem tu stál před tváří všehomíra i zástupce zákona na hostomickém náměstí s dvěma velkými černými psy, jedním obojkem, jedním vodítkem a s torzem zdemolované lavičky docela bezradně.

Už se mi  vůbec nic vysvětlovat nechtělo a strážník ani nic vysvětlovat nechtěl. Neznačil mi, abych si urychleně sebral psy, a vypadl z města. Rád jsem mu vyhověl. Kousek za Hostomicemi, tam kde se říká Na Hřibu, a kudy vede cesta na Studený vrch, se psisko pokusilo znovu zdrhnout. Odřelo mi vodítkem zápěstí, a když jsem se mu snažil domluvit, začalo na mě vrčet. Bylo jasné, že s námi jít na vodítku nechce.

„Víš co? Tak si dělej, co chceš?“ A opatrně jsem odepnul psovi obojek. Podíval se na mě nedůvěřivě a pár metrů odběhl. „Nazdar! Chtěl jsem ti pomoct, ale ty seš nevděčnej čokl!“ Načež jsme se s Cassiope vydali k domovu. Když jsme došli k lesu, na chvíli jsem zastavil, otočil jsem se, abych se pokochal pohledem do kraje, a co nevidím, čerňucha jde opět za námi. V poslední fázi výstupu na Studený vrch šel už téměř u nohy a v očích měl zcela oddaný výraz. Na věži dostal menáž a ze staré deky jsem mu vytvořil pelech. Také jsem ho preventivně nastříkal sprejem proti blechám, což se mu sice moc nelíbilo, ale zvládli jsme to bez ztráty cti i krve.

Už jsem byl smířen s tím, že budu mít dva psy, když tu na druhý den přišel na rozhlednu starší tramp. Oba moji psi se mu moc líbili a mně něco napadlo: „Nechcete toho krátkosrstého, není tak docela můj, včera jsem ho našel. Je to takovej starej tulák.“

„Tak to na tom jsme stejně. Vezmu si ho rád, u mě mu bude dobře.“ Z řemínku z báglu dostal improvizovaný obojek a já jsem mu věnoval náhradní vodítko. Pes přijal obojí bez námitek a z rozhledny odcházel s novým majitelem, jako by to byla naprostá samozřejmost. Šel mu u nohy a ani se zmetek za námi neotočil. Byl jsem rád, jak to dopadlo a říkal jsem si sám pro sebe, jak složité je to s tou svobodou. Jak je nevěčné, když nám ji někdo i v dobrém úmyslu odpírá, a jak si ji rádi necháme i trochu omezit, když nás k tomu nikdo nenutí.