Brdské historky IX. Hvězdná mobilní aplikace

Když už byla dříve řeč o extravagantních ženách, nemohu nezmínit dívku, kterou jsem jednou pozdě večer našel ležící v trávě před rozhlednou. Vypadalo to, jako by spadla z nebe, a teď hledá způsob, jak se tam zase vrátit.

Dívka byla živá a zdravá, a ač to tak na první pohled nevypadalo, byla i docela při smyslech. Asi dvacetiletá slečna ležela na zádech na hustém pažitu deset metrů od paty věže a hleděla střídavě na oblohu a na displej svého mobilního telefonu. Byl všední den, něco před půlnocí a ona zde byla několik kilometrů od civilizace na pustém kopci docela sama. Vůbec ji neznepokojil příchod padesátiletého fousatého individua a nebála se ani velkého černého psa, který ji ihned počal lustrovat. Nutno říci, že Cassiope rychle poznala spřízněnou duši a chovala se k ní mile. Já, který jsem se pod záminkou dobytí mobilu poněkud zdržel v chlumecké hospodě, jsem si však myslel, že mě šálí zrak.

„Co tady, proboha, děláš?“

„Koukám na hvězdy.

„A kde ses tady vzala?“

„Přijela jsem z Prahy.“

„A kde máš nějaké věci?“

„Nechala jsem bágl na rozcestí u odbočky na rozhlednu, časem si pro něj dojdu. Asi tu přespím, je to tady fajn. Smí se to?“

„To asi záleží jenom na mě, koho tu nechám přenocovat, a koho ne, ale se slušnými lidmi tady nikdo nemá žádný problém. Na druhé straně palouku je cestička ke kadibudce, je vyznačená kameny a před vchodem do věže jsou pytle na odpadky. Ve spacáku můžeš spát kdekoli. Oheň už dneska nerozdělávej, začíná hodně foukat a všude kolem je pekelný sucho.“

Po této krátké konverzaci se mě zeptala, jestli znám tu mobilní aplikaci na poznávání souhvězdí, a jestli ne, tak ať se k ní posadím, že mi to ukáže, že je to fakt hustý…

Tak jsem se tedy posadil …

„Normálně mobilem zamíříš takhle na hvězdy…a ono ti to tady ukáže jaké je to souhvězdí.“

„No, to je fakt hustý,“ nic chytřejšího mě nenapadlo.

Tak jsme za teplé červencové noci leželi před rozhlednou a poznávali souhvězdí. Během toho jsem se jen tak mimochodem dozvěděl, že dívenka je recepční v hotelu, má dva dny volna, a kamarádka, která ji navedla na tuto mobilní aplikaci, ji také poradila, že na Studeném vrchu jsou v rozumné vzdálenosti od Prahy ideální podmínky pro pozorování hvězd. Nesehnala prý nikoho, kdo by s ní dneska jel, a tak sama nasedla na večerní vlak do Dobříše a pak si vyšlápla deset kilometrů na Studený vrch.

„Ty se nebojíš takhle v noci a sama?“ zeptal jsem se zcela automaticky, „to takhle jezdíváš často?“

„Ne, dneska jsem vůbec poprvé. A ty se tady bojíš?“

Hele, já jsem padesátiletej chlap, co takhle jezdí pětatřicet let, mám psa a bydlím na rozhledně, to je snad něco jinýho, ne?“

„Mně to tady přijde docela bezpečný a ty taky nevypadáš jako nějakej úchyl.“

Co jsem na to měl říci? Půjčil jsem jí baterku, aby si došla pro bágl, protože si svítila jen mobilem, který ji hvězdná aplikace už téměř vybila, a když se vrátila, půjčil jsem jí ještě karimatku, aby neměla spacák na holé zemi. Pátrala pak v hvězdné obloze tak dlouho, dokud neusnula. Ráno jsem jí uvařil kafe a ukázal jí nejkratší cestu do Osova na vlak.

Tenhle příběh nemá žádné pokračování ani žádnou pointu. Stal se jen střípkem do mozaiky, kterou vykládají podivuhodní návštěvníci rozhledny. Dozvěděl jsem se taky informaci o mobilní aplikaci, pomocí které lze poznávat souhvězdí. Škoda jen, že se na mé patnáct let staré tlačítkové Nokii nedala nikterak použít.