Balada o medové vůni

Básnická abeceda 7.díl: Balada milostná

Po baladě villonské, která je specifická svojí formou jsem avizoval baladu fokl/rockovou a sociální.  Jelikož první kategorie je závislá pouze na způsobu podání a může mít jakékoli téma, přistupuji raději ke dvěma formám, které se budou lišit pouze tematicky, tedy k baladě milostné a baladě sociální (společensky kritické). Začínám tou pro mě tematicky snazší.

V české literatuře započal tradici milostných balad Jaroslav Vrchlický, u kterého jsem byl i pro formální inspiraci k této básni.

Balada o medové vůni.

Když se k tobě blízko nakloním,

mám oči zavřené a dýchám rychleji,

zhluboka, jak jen dovedu.

Tmavé oči se na mě krátce usmějí,

a jak z lučních květů ke mně zavoní

Tvé vlasy s vůní po medu.

Od vlasů k ústům pokročím,

sevřených rtů najdu osu,

od koutku vráskou povedu

cestu svých úst až ke kořeni nosu,

zpět ale rychle přeskočím,

k Tvým ústům s vůní po medu.

Tváře se k sobě lehce přimknou,

ústa však chtějí přejít šíje křivku

a na rameni setrvat již nesvedu,

brada se krajce otře o výšivku,

ruce se z vězení polštářů vymknou,

sevřou Tvá ňadra s vůní po medu.

Z údolí sladkých a od výšinek,

odcházím k sladším po sametu bříška,

po hraně boků rukou lehce přejedu

místa, kde jemná tmavá mřížka

roubí sítinami, které rostou u roklinek

Tvé vlahé lůno s vůní po medu.

Utopen v soudku medu ležím,

s pláství jsem získal vše, co dovedu

a kde jsi sladší, rozhodnu jen stěží,

když celá voníš po medu.