Václav Klaus ml. má pravdu, do soch se nekope!

Jeden z největších a nejpronikavějších veleduchů naší doby, Václav Klaus ml., ráčil v mainstreamových (!) Novinkách zveřejnit podivuhodnou myšlénku, totiž tu, že do soch se nekope. Bravo!

            Znám maršála Radeckého de facto už od jeho narození, nemohu proto o něm říct nic špatného. Už jako čtyřletý nebo pětiletý chlapec vynikal nejen zjevným vojevůdcovským talentem, ale též nesmírnou skromností a nebylo kolektivu, v němž by právě pro tuto podivuhodnou skromnost nebyl vždy náramně oblíben.

            A tato obliba v kolektivu mu zůstala už po celý jeho život.

Každé vojsko, kterému velel, maršála Radeckého nesmírně milovalo. Důstojnický sbor pro jeho nespornou genialitu, s níž vpadal nepříteli do jeho nekrytého týlu a prostí obyčejní vojáci, které posílal na smrt, zase proto, že se stravoval jako oni, a opravdu nejoblíbenějším jídlem maršála Radeckého byl bramborový guláš, ten miloval k zbláznění, a proto si pro něj v každé válce nechal posílat do polní kuchyně.

I teď, sedě u prostého dřevěného stolu, vytíral maršál Radecký důkladně esšálek chlebovou střídou, jejíž sousta si pak s neskrývanou rozkoší vkládal do svých úst. Už byl takřka se svou prací hotov, když jej z této, tak bohulibé činnosti, vyrušil jeho věrný vojenský sluha, který vstoupil do místnosti.

„Co se děje?“ zeptal se jej s nesmírnou laskavostí maršál Radecký, který dokázal u vojáků ocenit věrnost, neboť i on byl věrný císařpánu až za hrob.

„Poslušně hlásím, pane maršále, že mají návštěvu. Ten chlap o sobě tvrdí, že je taky maršál a že s vámi potřebuje mluvit. Jo, a taky má v ruce kytici šeříků,“ hlásil sluha.

„Kytici šeříků?“ zamyslel se maršál Radecký, ale pak se jeho tvář rozzářila, „to by mohl být maršál Koněv!

Jasně, maršál Koněv, kdo jiný!

Pusťte ho dál!“

Pět sekund se už maršál Radecký vřele líbal s maršálem Koněvem na uvítanou.

Když se dolíbali, podal maršál Koněv svému maršálskému soudruhovi kytici šeříků: „To je pro vás, kolego. Natrhal jsem to v osvobozené Praze. Kvetlo to tam všude. Lidé to rvali a házeli to po nás. Ale pořád lepší, když po nás házeli šeříky a ne granáty jako v Polsku, nebo v Maďarsku.

Líbí se vám?“

„Jsou nádherné!“ vydechl maršál Radecký, ale pak zesmutněl, „právě jsem skoro dojedl. Už mi chybí vytřít jen docela malý zbytek bramborového guláše. Kdybych věděl, že přijdete, nechal bych vám polovinu své porce, jako bychom byli v zákopech.“

„S tím si nedělejte starosti. Byl jsem na Hradě, měli tam skopové, moc jsem si pochutnal,“ uklidnil maršála Radeckého maršál Koněv.

„Ani nevíte, jak jsem rád, že jste Prahu osvobodil vy a ne generál Patton, který se musel zastavit na demarkační linii. Tihleti generálové, já vám nevím, co je to vlastně zač. Přiznám se vám, že mnohdy si rozumněji popovídám s kdejakým kaprálem, nebo i obyčejným vojákem, co to koupil přímo do hlavy než s nějakým generálem, který si myslí, že sežral všechnu moudrost světa.

Ze všech vojenských hodností je právě hodnost generála ta nejsvinštější.“

„Mně to povídejte!

Já zase vůbec nemusím generála Vlasova!

Řekněte mi, co je to člověka, nechat se zajmout během taktického ústupu na podzim čtyřicátého prvního?

Postavit ke zdi a zastřelit bez soudu tu generálskou svoloč!

Promiňte, že vám tady plivu,“ odplivl si maršál Koněv a, už o poznání klidněji, pokračoval, „ale proto jsem nepřišel.

Chci se vás na něco zeptat.“

„Jen se ptejte, soudruhu maršále!

Vždyť jsme oba vojenští géniové!

Já jsem udržel Veronu a vy zase Moskvu, já donutil k rezignaci italského krále a vy jste zase přinutil k sebevraždě Hitlera, o osvobození Osvětimi ani nemluvě!

Škoda jen, že nemám žádný špiritus.

Fasujeme ho vždy první pátek v měsíci a teď už máme skoro patnáctého!“ povzdychl si maršál Radecký.

„O špiritus nemějte strach.

Něco jsem přinesl,“ řekl maršál Koněv a vytáhl z kapsy svého pláště butylku s čirou tekutinou, „to jsem dostal od soudruha Stalina za osvobození Prahy. Má to být gruzínský koňak, ale ten přece není čirý. Nu, nepřu se o to, technický líh jako technický líh.

Cvakněte si!“

Maršál Radecký si cvakl a v očích se mu objevily slzy: „Pane jo, to je matroš!“

I maršál Koněv si cvakl a pak řekl: „O co mi jde?

Jde mi o moji sochu, krásnou z nádherného bronzu, obzvláště brigadýrka je moc povedená. Chtějí ji odstranit. Proto jsem přišel za vámi, kolego.

Řekněte mi, jaké to je, když vám v Praze odstraní sochu?“

„Jaké to je?“ zamyslel se maršál Radecký a pak pokračoval, „jak bych vám to řekl?

Ztratil jste někdy celou divizi, prostě ztratil tak, že ráno jste ji ještě měl a večer už byla prostě fuč?“

„U Moskvy se mi to párkrát povedlo,“ řekl maršál Koněv.

„Tak když vám odstraní sochu, tak je to hodně podobné.

Najednou si připadáte, že nemáte tělo. Víte, že existujete, vnímáte sám sebe, ale jaksi tomu chybí hmotný rozměr. Když mi odstranili sochu, připadal jsem si najednou jako duch.

,Panebože, co teď budu dělat, bez sochy?’ měl jsem strach, že jsem úplně vyřízený.

Ale časem jsem si zvykl, člověk si zvykne na všechno, a teď jsem i rád, že tu moji sochu dali pryč, jsou to jen starosti navíc a benefity žádné.“

„Takže to není tak strašné, když vám odstraní sochu?“ oddechl si maršál Koněv a dodal, „a já se toho bál víc než vlastní smrti.

Říkal jsem si, co tomu řeknou lidé, když mi odstraní sochu?

,Ten Koněv, to bude asi pěkná svině, stejná jako Radecký, když mu taky odstranili sochu, to víte, ti maršálové, to je jedna banda zkurvysynů!’ už jsem v duchu slyšel lidi.

To jsem rád, že to není zase až taková tragédie.“

„Proč by to měla být tragédie?

Takový už je úděl nás, maršálů.

Jsme vojáci a tak jen posloucháme rozkazy, bojujeme do poslední kapky krve našich vojáků za to, co je nám svaté, já za císařepána, vy za vlast.

Že jste to ale těm Němčourům nandali, hehe!“ vyprskl maršál Radecký smíchy.

„To se ví, že nandali, hehe!

Za Stalina!“ zvolal maršál Koněv.

„Za císařepána!

A naše sochy si strčte do prdele, hehe!“ zvolal maršál Radetcký.

„Fašistické prdele, hehe!“ doplnil ho maršál Koněv, načež se oba maršálové rozesmáli tak, že je div nemusela odvézt záchranka.