Praha, město magorů, kteří chodí pěšky

Myslel jsem si, že už se konečně v Praze podařilo vyhubit ta arogantní individua, která se odmítají pohybovat po Praze jinak než pěšky, a která si proto nárokují všemožná práva a veřejný prostor. Ale zdá se, že opak je pravdou

Jeden sváteční den skončil, shořel ve výhni času, a druhý sváteční den se hned na to začal.

Povstal z popela jako bájný Ježíš Kristus, jehož přijali i ti, kterým vděčíme za dva dny volna, jež se vždy náhle vynoří na prahu léta, Cyrilek a Metoděj, stejně jako nebohý, pro pravdu na hranici ze suchého smolnatého klestí upálený Jan Hus, jeden z největších mučedníků a světců našich bohatých dějin.

„Jsou jako mytičtí blíženci, jako Castor a Pollux, již se neobejdou jeden bez druhýho,“ vyjádřil se druhdy o dvojici svátečních dnů v hostinci u Zlatého tygra nějaký místní štamgast a měl pravdu, štamgasti u Zlatého tygra mívají většinou pravdu

I do druhého letního svátečního probudila se Praha duchovně nastrojena, věrná až za hrob své pověsti magickýho města, která do ní denně přitáhne tisíce turistů, stejně jako do ní neodolatelně přitahuje a vábí pracovní sílu, pro niž jsou nachystány komfortní ubytovny na předměstích.

Věčný hluk, který se nad hlavním městem klenul v druhý sváteční den, byl opět silně meditační, svádějící k hlubokému k ponoru do podvědomí, a možná ještě daleko za něj, do končin, kde se pro lidskou duši stává makrokosmos mikrokosmem a naopak.

Kdoví, přinejmenším bůh určitě, možná něco takového prožíval i Jan Hus na své hranici, když z ní vytryskly první skotačivě zurčící plameny a k nebi, trvalému bydlišti boha, začal stoupat v hustých chuchvalcích sněhobílý dým...

A Pražané na výzvu svého města slyšeli, kráčeli žíznivě vstříc oněm hlubokým duchovním prožitkům, jaké jim může nabídnout právě jen sváteční den s tak výrazně duchovním podtextem. Málokdo je v naší republice tak hluboce duchovně založen jako průměrný Pražan, jehož mnohem víc, než to jestli má kde zaparkovat v centru, zajímá to, zda Adam, jakožto první člověk, obyvatel ráje, poznal boha zprostředkovaně či nikoliv.

Stejně jako na Cyrilka a Metoděje, se i na Jana Husa pražský život zklidnil, ba takřka zastavil v hlubokém meditačním ponoru. Na magistrále, v Blance, i ve všech ostatních ulicích se v dlouhých kolonách nepohnulo z místa jediné auto. Ale zatímco v jiné dny by byli lidé v nich sedící krajně nervózní, dnes nepřítomně hleděli před sebe, jako by i oni byli profesorem Halíkem, jenž klečící před krucifixem, dotýkající se svým čelem země, právě kráčí vstříc božímu tajemství, reinterpretaci vlastního života.

Je tak blaze v Praze, když je svátek Jana Husa!

Omámen zcela touto duchovní atmosférou, ocitl jsem se na svém skútru, perleťově bílé Vespě, nevěda ani jak, v areálu zchátralého, avšak architektonicky velmi cenného koupaliště pod barrandovskými terasami.

Chtěl jsem se snad proměnit v poustevníka, prožít zde hodiny a hodiny v naprosté samotě, stát se, živící se kořínky a kobylkami, reinkarnací sv. Jana Křtitele?

Snad, i to je možné, tak hluboce tyto letní svátky, blížence, prožívám!

Ale ke svému jistému údivu jsem na tomto opuštěném, veškerému světskému ruchu na hony vzdáleném místě, nebyl sám!  

Na dně bazénu, připomínajícím už neexistující Aralské moře či jezero, se konala nějaká slavnost.

„To bude určitě pietní vzpomínková akce na Jana Husa, jehož učení dodnes považují katoličtí faráři za blud,“ pomyslel jsem si.

Lidé ve vypuštěném bazénu vypadali totiž naprosto pohodově a uvolněně. Vypadali přesně jako lidé, kteří dovedou Husův odkaz nejen pochopit, ale dovedou jej i bezbolestně implantovat do svého každodenního, praktického života moderního člověka, jenž žije v jednadvacátém století se všemi jeho vymoženostmi, jako je sociální stát, EU, apod.

Jelikož to vypadalo, že se ti lidé na dně dobře, a přitom inteligentně baví, a ježto v jednom z rohů bazénu se nalézal bohatě prostřený švédský stůl, neodolal jsem touze po vřelém lidském kontaktu, po lidském obcování jinak než jen facebooku, a drze se na tuto slavnost vetřel, bez skrupulí se vmísil mezi ty uvolněné lidské bytosti.

Ale ti lidé se kupodivu nebavili o Janu Husovi, nevynášeli jej do nebes, nebagatelizovali jeho záporné charakterové vlastnosti.

Ti lidé se bavili úplně o něčem jiném.

Nakládal jsem si na talířek ze švédského stolu nějaké ty mňamky. Vedle mne stála žena, která mi připomínala produkční Romanu N.

I ona si brala na talířek všemožné mňamky a přitom nadšeně líčila člověku, jenž stál vedle ní a taky si na talířek nabíral všelijaké mňamky: „Jsem skalní chodkyně. Chodím pěšky do práce i z práce. A po práci chůze večerní Prahou na něco dobrého. Dříve jsem chodila pěšky jen tak každý den, pokud to počasí dovolilo. Někdy i od března do listopadu.

Časem jsem si ale pořídila i nordické hole značky Trimph. Teď jen tak pěšky nachodím dnes ročně po Praze kolem dvou a půl tisíce kilometrů, s nordickými holemi pak nachodím za rok po všemožných okreskách sedmnáct tisíc kilometrů. Ale v Praze chodím raději bez nich, je to přece jen praktičtější

Pohybovat se pěšky po Praze je absolutně příjemné. Nepřijde mi rušná jako jiné evropské metropole, navíc na chodce si s jejich přibývajícím množstvím řidiči aut zvykají.“

„Snad nemluví o chůzi?“ pomyslel jsem si.

Ale opravdu mluvila o chůzi, dokonce si posteskla: „Ale i tak se ale ještě někdy stane, že v koloně někdo otevře naschvál dveře, aby se nedalo mezi řadami aut projít.

A i když nás holek, co chodí pěšky, přibývá, pořád mám pocit, že jsme výjimečné.“

Žena umlkla, ale promluvil muž vedle ní. Poznal jsem v něm jistého Američana usazeného v Praze, právnickou extratřídu, muže pohybujícího se v nejvyšších patrech českého byznysu a majícího na povel stovky právníků mezinárodní kanceláře PVC Ilegal pro střední a východní Evropu.

            Prostě pohoďák, o kterém byste předpokládali, že má doma Porsche 911 ze 70. let, o němž se jen tak lehce mezi řečí zmíní, řekne něco v tom smyslu, že je to fajn autíčko.

            Ale i tento člověk mluvil o chůzi!

            „Chůzi používám hlavně pro vyřizování věcí v centru a pro úsporu času při přesunech mezi schůzkami. Zaparkuji kdekoliv, vlastně ani parkovat nepotřebuju. A v zácpě? V zácpě, kdy auta pořád stojí, projdu bez problémů,“ pochvaloval si, dodávaje, „na své chůzi oceňuji hlavně rychle starty na semaforech. Celkově je chůze pro městský provoz praktičtější. Jsem obratnější, a lehčí, hlavně se neušpiním.“

            „Přesně tak! Chůze přináší hlavně úsporu času,“ ozval se mi za zády povědomý hlas.

            Otočil jsem se a okamžitě poznal majitele toho hlasu. Byl to herec. Známý herec. Herec Národního divadla. Ročník 1963.

            „Cože? Snad i ten bude mluvit o chůzi?“ zhrozil jsem se.

            A opravdu, známý herec taky mluvil o chůzi!

            „Díky bleskovým průchodům kolonami si už svůj život v Praze bez chůze nedokážu představit,“ rozplýval se chválou, mrkaje při tom, „díky mírným zimám chodím celoročně. Stačí dobré oblečení a trocha opatrnosti na náledí. Jsem zastánce drsné školy. Spadl jsem už několikrát. Kdo ještě nezakopl, toho to čeká.

 Za rok nachodím osm až deset tisíc kilometrů. Nejdále od Prahy jsem byl pěšky asi na západním cípu ostrova Krk a už tradičně absolvuji spanilý špacír do italského Terstu a zpátky. Hezky přes Alpy po malých cestách!

Jen to mi vadí, že se my, chodci, někdy cítíme v Praze jako lovná zvěř.“

Po těch slovech si všichni povzdechli.

Všichni až na jednu usměvavou mladou ženu, která se jmenovala Karolína.

„S tím já problém nemám!“ řekla se smíchem, který si musel každého podmanit, „já se pěšky proháním pražskými ulicemi s vlající sukní a v lodičkách! Budím tak obrovskou pozornost ostatních!“

            „Ta taky? Ta taky chodí pěšky!?“ vytřeštil jsem na mladou ženu oči.

„Občas si mnou jiní chodci dávají závody na semaforech. A jednou mi jeden pán moji chůzi i pochválil!

            Miluji chůzi!

            Třeba i proto, že pěšky se dá chodit i v sukni. Chůze je dobrá i do pražských kopců. Všechny je vyjdu bez problémů, a na světlech všechny osolím!“ smála se zvonivě mladá žena, mezi smíchem pokračujíc ve své ódě na chůzi, „chodit pěšky jsem chtěla odjakživa, začínala jsem v sedmnácti kolem našeho domu.

            Chůze, to je závislost!

            V létě se možná vypravím s kamarády z pražského chodeckého klubu do Terstu. Jen na kolejích a kočičích hlavách bývají někdy problémy.

            Ó, jak jsem ráda, že v Praze přibývá chodců!

            Navzájem si máváme, když se potkáme, hodně se i mezi sebou známe a poznáváme se podle své chůze!“

            Karolína se smála dál a mně její smích najednou přišel protivný, jako všichni ti lidé tady, kteří se, ačkoliv vypadali pohoďácky, nebavili o Husovi, ale o tom jak chodí po Praze pěšky.

            „Koho to zajímá?“ pomyslel jsem si, úkosem hledící na všechny přítomné, kterým zrovna jakýsi distingovaný pán, dle všeho kanadský ředitel pražského hotelu Four Seasons, vykládal, jak se při chůzi po Janáčkově nábřeží kochá krásnými domy, a když přechází po mostě Legií, je štěstím bez sebe, že žije v tak krásném městě.

            Všichni ostatní souhlasně přikyvovali, ale to už ve mně bouchly saze.

            „Nechápu, co té na vaši chůzi vidíte tak světoborného, že o tom musíte pořád žvanit!“ vybuchl jsem, a když se na mne všichni nechápavě zahleděli, křičel jsem na ně dál, „chcete být originální nebo co? Proto si šoupete podrážky! Nechápu, proč nejezdíte po Praze aspoň na motorce, nebo třeba na skútru, na Vespě, jako já!

            Ano, aspoň na té Vespě byste mohli jezdit, prachů přece vyděláváte dost, abyste nemuseli chodit pěšky!“

            Do očí těch pohodových lidí vkradlo se cosi zlověstného, cosi nepřátelského.

            Už jsem na nic nečekal. Narval jsem si kapsy mňamkami ze švédského stolu, vyšvihl se horní okraj koupaliště a pelášil pryč. Jenže sváteční den už byl zkažený. Ať jsem dělal, co dělal, nepodařilo se mi už svátečně se naladit. Ke všemu tomu ještě všiml, že se to najednou v pražském provozu hemží chodci.

            Byla to pestrá směs lidí a všichni se unisono shodovali na jednom: „Chůze je parádní kamarádka do města, která ušetří spoustu času. A taky je skvělý módní doplněk!“

            Chodců neubývalo, ba právě naopak, byly jich plné ulice.

            „Co tady dělají?! Odkud se pořád berou?! Jsou jako potopa!“ chytil jsem se zoufale hlavu, ne, tak jsem si svátek Jana Husa opravdu nepředstavoval!