Prague Pride v Institutu Václava Klause

Duhové běsnění se bohužel nevyhnulo ani věhlasnému Institutu Václava Klause, v němž nezůstal kámen na kameni, přesně tak, jak bylo předpovězeno a řečeno...

Dlouho do noci dlel prof. Klaus v Institutu, jenž nesl jeho slavné jméno, psav horečnatě svoji nejgeniálnější knihu, jež měla s konečnou platností zachránit lidstvo před záhubou, která se zdála býti již neodvratná.

Tato záchrana spočívala v tom, že každý člověk, který by si tuto knihu přečetl, by rázem poznal, že prof. Klaus má pravdu a v důsledku tohoto poznání by tak celé lidstvo uteklo v poslední možnou chvíli hrobníkovi z lopaty a to zásluhou prof. Klause.

Prof. Klaus psal a psal, nedbaje na to, že celý jeho Institut už dávno utichl, i Jakl už konečně spal po svém patnáctém pivu. Zdálo se, že prof. Klaus, maje na zřeteli své spasitelské poslání, celou noc oka nezamhouří, aby své veledílo dokončil co nejdříve.

Avšak zemdlen usilovnou duševní prací té nejvyšší intenzity, přece jen na krátký čas usnul. Ačkoliv nespal více než hodinu, čekalo ho po procitnutí nemilé překvapení, o němž si teď povíme něco bližšího.

Procitnuv ze svého spánku, chtěl se prof. Klaus okamžitě vrhnout do psaní svého stěžejního opusu. Avšak neučinil tak proto, že jej cosi nebývale svědilo na sedací části jeho těla. Chtě nechtě se tedy prof. Klaus musel nejdříve poškrábat na inkriminovaném místě.

Ale když tak učinil, strnul hrůzou, seznav pravou příčinu ono místy takřka již nesnesitelného svědění.

Tou příčinou totiž byly pštrosí pera, která mu rostla rovnou z jeho prdele!

Tato proměna, k níž došlo během spánku, prof. Klause docela zlomila.

„Proboha, co teď? S tímto, co mi teď roste z prdele, nemohu přece stát v čele svého Institutu!“ děsil se toho, že jakmile ona pera spatří zaměstnanci jeho Institutu, okamžitě jej odvolají z vedoucí funkce, nebo rovnou s konečnou platností zbaví svéprávnosti.

Zachvácen oprávněným strachem, zabarikádoval se ve své pracovně, a docela paralyzován, nepokračoval v psaní, nýbrž jen třeštil před sebe. Čas mezitím plynul. Východní obzor nadobro zbledl, aby se záhy zalil naopak krví, a po chvíli od tohoto nebeského krveprolití se nad něj vyhouplo Slunce, nový pracovní den v Institutu se hlásil o své slovo.

A skutečně ožil Institut čilým ruchem, jen v pracovně prof. Klause panovalo mrtvé ticho, které bylo krajně podezřelé.

A opravdu se úderem osmé hodiny začaly dveře do pracovny prof. Klause otřásat pod dobře mířenými údery hlavou do svých horních partií.

„Otevřete! Musíme vám něco říct!“ byl slyšet zpoza dveří hlas Petra Macinky, nejoblíbenějšího učedníka prof. Klause, kterého často líbal na ústa.

„Nemohu vám otevřít! Musím dokončit svou knihu!“ odpověděl prof. Klaus, který však ve skutečnosti neotvíral kvůli těm pštrosím perům, jež mu rostly z prdele, to už by měl raději na svých ústech roušku, než ta nešťastná pera v prdeli.

Ale bušení na dveře a naléhání, aby otevřel, neustávalo. Bylo jen otázkou času, kdy dveře povolí. Prof. Klaus si v návalu zoufalství naházel na svá pštrosí pera všechna saka, aby je zamaskoval. A když tak učinil, dveře povolily a do pracovny vtrhli učedníci v čele s Petrem Macinkou.

„Jdeme dát výpověď!“ prohlásil Macinka a rozhodně pokračoval, „přes noc nám totiž z prdele vyrostla pštrosí pera. Mně, Vajglovi, prostě všem. Jen Jaklovi vyrostl z prdele rybí ocas, asi od slanečka. Něco takového se neslučuje s morálkou pracovníka vašeho Institutu. Proto volíme dobrovolný odchod z Institutu, aby se ten, kvůli nám, nestal terčem posměchu.

Zde jsou naše výpovědi.“

Petr Macinka dal před Václava Klause výpovědi všech učedníků.

Ale k jejich údivu Václav Klaus povstal a pravil: „Není hanba, když člověku rostou z prdele pštrosí pera. Hanba je, když nebojuje za svobodu!“

A řka, strhnul si ze svých pštrosích per saka, pod nimž byla pera schována.

Takovou nádheru svět ještě neviděl, však taky učedníkům oči přecházely.

„Hned vyvěsím na Institut duhovou vlajku!“ vykřikl Jakl a tak, jak byl, tedy s oním slanečkem, který mu vyčuhoval, běžel vyvěsit na Institut duhovou vlajku.

A od té doby žili v Institutu v klidu a v pokoji, vzájemně si obdivující svá pštrosí pera, která jim rostla z prdele, v případě Jakla pak onoho rybího ocasu, který skutečně patřil slanečkovi.

A každý, kdo šel kolem Institutu a spatřil duhovou vlajku, jež na něm vlála, smekl svou čepici a s dojetím zvolal: „Klaus je láska!“

Ano, Klaus je láska, a kdo to popírá, je havlista.