Pan Hannig a jeho Rozumní kandidují i v našem kraji! Sláva! Hip, hip, hurá!

V našem kraji je už jasný vítěz nezadržitelně se blížících voleb důvěrně znám. Není jim nikdo jiný než pan Hannig a jeho Rozumní. Ostatně kdo taky jiný?

            Náš kraj je taková prdel, že je zapomenutý nejen bohem, ale i samotným Ďáblem. Legenda o jeho vzniku tvrdí, že neměl vůbec vzniknout, ale protože se při vzniku krajů nahromadila spousta všelijakých, k ničemu nepotřebných odřezků, tak z něho stvořitelé krajského uspořádání uhnětli ještě jeden kraj navíc, ten náš.

            A v tomto kraji navíc, výškrabku a nepodarku, žijeme a podle toho taky náš život vypadá. Jsme absolutně regionálně nesoběstační, hlavně v produkci lnu a konopného oleje, kteréžto komodity musíme do našeho kraje dovážet kdoví odkud. Proslýchá se, že len z nějakého Polabí a konopný olej prý údajně z nějakého OKD, co ta zkratka znamená, ale tady u nás nikdo neví.

            A lesy?

            Když se tady u nás podíváme na lesy, necítíme nic než hořkost a smutek!

            Dle prastaré zkušenosti našich předků jsme v našem kraji vykáceli všechny smíšené lesy a všechno vsadili na smrkové monokultury, jenže ty nám sežral kůrovec!

            A aby toho nebylo málo, není u nás v kraji nikoho, kdo by svážel dřevo po vrstevnicích, prostě to u nás nikdo neumí. Prý to v jiných krajích dělají jinak, ale jak, to nikdo neví. Tato praxe způsobuje, že nám všechna vláha z lesů okamžitě odteče. Když zaprší, máme záplavy, když nezaprší, máme sucho.

            Ale co s tím můžeme dělat, když máme při krajských volbách pokaždé nešťastnou ruku?

            „Musíme změnit myšlení nás všech! Vrátit se k tomu, co bylo po staletí funkční a pro život přínosné a neodporující zdravému rozumu!“ hecujeme se před každými krajskými volbami, aby pak ti, které si zvolíme, byli ještě neschopnější a ještě zkorumpovanější než ti, které jsme si zvolili před nimi.

            Sotva se někdo pak může divit, že život v našem kraji je jakousi nepochopitelnou anomálií, protože z čistě vědeckého hlediska je život v takovém kraji de facto nemožný,v našem kraji jsou totiž, podle vědců nejen z NASA, podmínky pro život asi tisíckrát nepříznivější než třeba na Marsu, nebo i Venuši.

            Ale to všechno se může brzy změnit, už za pár dnů, po krajských volbách. Všichni teď tady u nás věří, že se ve volbách na nás štěstí usměje a dojde k radikálnímu obratu v našich životech a my budeme konečně, poprvé od chvíle, kdy vznikl náš nebohý kraj, žít jako lidé.

            Jak je to možné?

            Je to možné, že naděje umírá jako poslední a nám už opravdu nic jiného nezbylo než už jen ta naděje. Vždyť nejen odborníci, ale i ty mouchy utekly z našeho kraje kdoví kam, ale určitě někam, kde se jim žije líp. Tuto naději nám vlila do žil následující událost.

            Jako všude jinde se i u nás promítal film Havel v multiplexu tak zchátralém, že si do něj lidé musejí brát nejen vlastní roušky, ale i vlastní popcorn.

            Nic nenasvědčovalo tomu, že se schyluje k dějinnému zlomu (v kontextu našeho kraje), když v tom najednou uvaděčka zaječela: „Jejda, to je pan Hannig! My ho máme rádi!“

            Opravdu to byl pan Hannig, třebaže, docela pochopitelně, v roušce, která uvěřitelně imitovala úsměv Lucie Bílé.

            Jak to lidé uslyšeli, to zaječení, okamžitě se vrhli na pana Hanniga jako slepice na flus a nějaký Havel je vůbec nezajímal.

            „Musíme dovážet len! A taky konopný olej! Lesy nám sežral kůrovec! Nesvážíme dřevo po vrstevnici! Všechna voda nám odteče!“ začali se hned pan Hannigovi svěřovat se svým trápením a ti, kterým ještě zůstala špetka jakéhos takéhos kritického myšlení, sami iniciativně navrhovali, „ať se lékaři a zubaři vrátí do našeho kraje! Ať pět let po atestaci vrací daňovým poplatníkům to, že studovali zadarmo, za jejich peníze!“

            Brzy byla kolem pana Hanniga taková tlačenice, že už lidé ani nevěděli, jak se jmenovali jejich prarodiče.

            Ale když pan Hannig konečně promluvil, všechno strnulo v nábožném úžasu.

            „Musíme změnit myšlení nás všech. Vrátit se k tomu, co bylo po staletí funkční, když lidé žili bez aut a bez televize, kdy váš kraj byl soběstačný v produkci lnu i konopného oleje, vrátit se k tomu, co bylo pro život přínosné a neodporující zdravému rozumu. A začít právě teď. V krajských volbách volit Rozumné, volit č. 82!“ pravil pan Hannig a nebylo nikoho, kdo by s ním nesouhlasil, a kdyby se přece jen nějaký takový nezbeda našel, lidé by ho okamžitě ušlapali.

            Byli to totiž lidé, kteří jako mnohonásobná ozvěna zvolali: „Č. 82! Neodporující zdravému rozumu!“

            Opravdu nevím, kde se tady u nás vzal ještě nějaký zdravý rozum a ještě v takovém nevídaném množství. Ale evidentně vzal, protože všichni budeme volit jako jedna žena č. 82, abychom už nikdy nemuseli dovážet ani len, ani konopný olej, abychom už jednou provždy sváželi poražené stromy po vrstevnici, jako už to po staletí velí zdravý rozum, a jak to po krajských volbách bude konečně velet i u nás, protože už i u nás budeme konečně všichni už jen rozumní jako pan Hannig...

Zadavatel a zpracovatel ROZUMNÍ-Petr Hannig-za spravedlnost a životní jistoty