Milé NATO, strašení válkou a Ruskem si strč někam, víš kam!

NATO napřed neprodyšně obklíčí Kaliningradskou oblast, a pak hystericky hrozí válkou, když Rusko rozmístí na své hranici vojáky, aby zajistilo věčný mír

            Předpovídat válku, to je jako předpovídat počasí.

            „Bude slunečno, bezvětří,“ řeknou a místo toho lije jako z konve a uragán ohýbá stromy k zemi, div je nezlomí, nebo aspoň nevyvrátí z kořenů.

            „Bude pršet, připravte se na vichřice,“ řeknou a místo toho nespadne ani kapka a bezvětří by se dalo krájet žiletkou Astra na tenké plátky.

            „Bude válka,“ řeknou a místo toho je mír!

            Nádherný a sladký mír!

            „Válka je zlá a mír je dobrý, komu by se chtělo umírat jako statečnému obránci?!“ potvrdí vám každý člověk dobré vůle.

            Ale k tomu, aby byl mír, potřebuje svět zkušené mírotvorce, kteří chrání svět před válkou, třeba i vlastním tělem.

            Většina mírotvorců, pomineme-li Jásira Arafata, sídlí odnepaměti v moskevském Kremlu. Dá se říct bez přehánění, že Kreml je centrem, nebo rovnou zřídlem světového míru, odkud ten tryská na všechny světové strany.

            Zašel jsem tam, abych poděkoval za to, že je mír, že není válka, že nehřmí děla, a váleční dopisovatelé nechrlí jednu děsivou reportáž o lidském utrpení za druhou.

            „Nám neděkujte, poděkujte Vladimiru Vladimiroviči, že je mír, to je jeho zásluha,“ odmítali v Kremlu všichni skromně mé díky a ukazovali na Vladimira Vladimiroviče jako hlavního strůjce míru.

            A tak jsem stanul před samotným Vladimirem Vladimirovičem.

            Poklonil jsem se mu, poděkoval a pak se zeptal: „Jářku, je to těžké udržovat ve světě mír?“

            Vladimir Vladimirovič se usměje a řekne: „Člověk se nerodí pro válku. Lidský život je to nejcennější, co existuje. Je-li skutečná vůle k míru, pak je i mír. Všechen mír v Evropě je a byl vždy naším dílem.

To my jsme pro Evropu zajistili Vestfálský mír. I mír po Vídeňském kongresu jsme prosadili my, je to naše dílo.

Víte, my už máme od Boha takovou povahu, jsme mírotvůrci, osvoboditelé a především humanisté. Proto jsme my, Rusové, na světě, abychom na tento svět přinášeli mír a pokoj.

A já jsem se pro mír přímo narodil, nehledě, že je to pro mne, jako klíčového globálního vůdce, prvořadá povinnost, zajistit světu mír. A taky ho zajistím, protože tento svět je jen moje vůle k míru a pak už nic! Mír, to je podmaněná válka, jen ten, kdo je silný, silnější než všichni váleční štváči, může nastolit ve světě věčný mír!“

Ještě jednou se po těch slovech Vladimiru Vladimiroviči pokloním.

Vyjdu z Kremlu a nadechnu se blaženě vzduchu. Je nádherně mírový, už voní brzkým jarem, země roztaje a cesty ve stepi se rozbahní k nepoznání. Rozhlédnu se kolem sebe, nějaká stařena před mauzoleem V. I. Lenina pere v neckách prádlo, drhne jej na valše, dává si na tom záležet, jsou to nějaké košile, a taky kalhoty, ale po válce na Rudém náměstí nikde ani vidu, ani slechu.

Padnu na kolena, políbím dlažbu Rudého náměstí, je nádherně vyhlazená od čel ruských mužiků. Elegantní Su-24, které mi přeletí v bojové sestavě nad hlavou, neletí na jih, jak by mermomocí chtěla Černochová, ale na sever, zřejmě do Vorkuty, co víc si ještě přát dva tisíce let po Kristu?