Ladikův klid a mír na Ukrajině...

Když už se vám podaří překonat hraniční nástrahy, kladené jako zlatá vejce českými autobusáky a slovenskými celníky, ocitnete se v zemi, která je sice ve válečnem stavu, ale mimo bojove zony panuje doslova božský klid a mír...  

            Komisař Josef Böhm si spokojeně olízl své, na elitního gestapáka, nepříliš masité rty, ale jazyk měl, nutno říct, docela pěkný.

            „Tak dobrý boršč jsem ještě nikdy nejedl. Kdo by to byl řekl, že právě v Mukačevu natrefím na nejlepší boršč svého života,“ řekl uznale a vysekl Ladikovi poklonu, „měl jste pravdu, když jste mě vytáhl z Prahy až sem, do Mukačeva, které vám vzali ovšem Maďaři, ne my.

            Mám pravdu?“

            „Ano, to je pravda. Mukačevo nám vzali Maďaři, ne Němci,“ přikývl neochotně Ladik.

            „Vidíte a jsme to my, kdo vám Mukačevo vrátil. Váš protektorát i Mukačevo jsou, nebo už brzy budou součástí jedné euroasijské říše, kterou právě budujeme,“ usmál se komisař Böhm a nabídl Ladikovi kubánský doutník.

            „Děkuji, nechci!“ zavrtěl vzdorně Ladik svou čepičkou.

            „Jak chcete. Ale není nic lepšího po boršči než takový doutníček,“ pokrčil komisař Böhm svými rameny a blahosklonně dodal, „chápu vás. Nechcete být zrádce, kolaborant. Hrajete s námi svoji hru, ale i ta hra má svoje meze. Vodit nás za nos, nechat se vozit gestapákem po Praze, nebo dokonce do Mukačeva, to ano!

            Ale vzít si od gestepáka doutník, to ne, hehe!“

            „Sudety nebudou nikde německé!“ vykřikl Ladik vzpurně na celou restauraci.

            Ale komisař Böhm zůstal klidný, i když by za takový výrok mohl Ladika okamžitě udeřit do jeho tváře.

            Naopak se pořád, šlukuje doutník, mile usmíval: „Abych pravdu řekl, vůbec nechápu, proč proti nám bojujete, pane Ladiku!

            Uznejte, že je to holý nerozum, ten váš odboj, to vaše nepodvolení, jak tomu říkáte!

            Je to naše branná moc, která tisíc kilometrů odtud směrem na východ bojuje za to, aby byl ve vašem protektorátu mír a klid.

            Nebo snad chcete válku?

            Nechcete, viďte, že ne, kdo by ji taky chtěl.

            Jenže ten mír, který je v tom vašem protektorátu, je draze vykoupen naší, německou krví. Zatímco vy si tady v mukačevské restauraci žerete svůj boršč, němečtí vojáci umírají v boji, abyste si vy, podčlověk, mohl tady v klidu žrát a chlastat, navíc ještě za moje peníze.

            To je od vás, uznejte, trochu nečestné.

            Mám-li být upřímný, pane Ladiku, tak se mýlíte. Mýlíte se ve všem. A čím dřív si svůj omyl přiznáte, tím líp pro vás.

            Psal jste například, že Ukrajina je před hospodářským kolapsem, že další milióny ukrajinských uprchlíků zaplaví Evropu.

            A vidíte sám, jak si v zemi, která by podle vás už neměla existovat, debužírujete, i když pravda, za cizí prachy.

            Tak řekněte sám, jestli se mýlíte, nebo ne?“

            „Ten váš boršč je propaganda!“ vmetl Ladik do tváře gestapákovi.

            „Propaganda?“ podivil se komisař a jeho údiv byl vskutku upřímný, „byl jste to přece vy, kdo mě prosil, abych vás už nevozil po té hnusné Praze, kdo mi navrhl, abychom zajeli sem.

            Tak jakápak propaganda?

            Sám jste mi přece říkal, že je věrohodnější zajet, podívat se a vyfotit. Fotka, natož fotoreportáž, má vždycky větší vypovídající hodnotu než tisíce slov, zvláště pak těch prázdných od prázdných stolů.

            A nemůžete popřít, že nesedíme u prázdného stolu, a nemůžete popřít, že je tady, stejně jako v tom vašem protektorátu, klid a mír, a že to všechno je zásluhou naší branné moci a zvláště pak divizí SS.

            Je to tak, pane Ladiku?“

            Ale Ladik se nedal zmást a zase vykřikl na celou restauraci: „Nepodvolím se!“

            Gestapák ale mávl rukou: „Klidně se, pro mě, za mě, nepodvolujte se ani za mák. Všechno, co jsme od vás potřebovali vědět, už stejně víme. Řekl nám to Nohavica. Předevčírem. A řekl nám to úplně sám.

Jak jste daleko s tou svojí Reportáží psanou na oprátce?

Nechci vás do ničeho nutit, ale měl byste si s tím trochu pospíšit.“

Slova gestapáka zněla velmi laskavě. Ale vlastně to nebylo nic zvláštního, že byl tak laskavý, protože se mýlí každý, kdo si myslí, že Češi v protektorátu nemají na práci nic důležitějšího, než sedět u rádií a poslouchat zakázaný cizí rozhlas, který do nich bez přestání hustí, že jsou ve válce s Říší.

To, že mu po těch slovech Ladik plivl do obličeje, bylo od Ladika opravdu trochu zbytečné už jen proto, že mu komisař Böhm zaplatil borčš a taky ho svým autem zavezl zpátky na Pankrác, aby Ladik ve své cele mohl v klidu dokončit svou Reportáž o jednom obrovském podvodu…