Felixovu milenku živím já!

Jaké je to, živit milenku jiného muže a přitom s ní vůbec nic nemít? Něco málo o tom tuším, snad i vím, kéž by celá pravda někdy vyšla najevo!

            Sotva by člověk, tím spíše muž, dospělý muž, mohl potkat ženu a záhadnější a tajemnější, než je Felixova milenka!

            I já probděl jsem nejednu noc, nucen předstírat umně spánek, neboť nalézaje se v manželském loži, zabývaje se ve svých myšlenkách Felixovou milenkou, nemohl jsem kvůli ní usnout.

            A kolikrát, když se mi přece jen podařilo usnout, zdálo se mi o ní, tak tajemné a záhadné, že kdybych tyto všechny sny považoval za holou skutečnost, už dávno by mne byla moje zákonitá žena musela odvézt do blázince, neboť ničím jiným než bezbřehým šílenství, deliriem dokonaným do nejposlednějšího detailu, by tato skutečnost být nemohla.

            Ano, dráždila moji fantazii Felixova milenka takřka až k nepříčetnosti, avšak nikdy jsem po ní nezatoužil tak, jako nadržený muž touží zpravidla po ženě, nikdy jsem si nepomyslel, ani v té největší opici, že bych chtěl mít taky takovou milenku, nebo že bych ji Felixovi rovnou přebral, nebo se s ním o ni aspoň dělil, že by mohla Felixe podvádět právě se mnou, ať už veřejně či s vyloučením veřejnosti.

            Její záhadnost a tajemnost mne od toho spolehlivě odrazovaly.

Varovaly mne před skokem do této propasti bezedné vášně, neboť mám přece jen rád, když je v určitých věcech jasno, když člověk, ví na čem je, když nebloudí temným a hlubokým lesem, jsa k smrti vysílen, zamotávaje se víc a víc do svých halucinací, chorobných vidin a představ, utonuv nakonec v odporně páchnoucím močálu vlastních lží a výmyslů.

            Přesto však myslel jsem takřka neustále na Felixovu milenku. Bylo na ni těžké nemyslet, když jakýkoliv hovor, vedený mezi muži, stočil se vždy jako prudký vír na ni, když nebylo možné mluvit než jen o ní, ženě tak záhadné a tajemné.

            Seděl jsem v hospodě u piva, věda, že mám před sebou už jen tři kousky (neboť na účtence už bylo osm čárek), a pak se zvednu a půjdu domů. Tam na mě bude čekat dávno již studená večeře a moje žena s vyčítavým pohledem, s hořkými slzami stékajícími jí po tváři, neb jsem začátkem týdne slíbil, že toho vysedávání v hospodě už nechám, a přece jsem dnes zase do knajpy zapadl.

            Ale co doma?

            Copak se můžu doma se ženou bavit o Felixově milence?

            Můžu se o ní bavit tak, jako se o ní mohu bavit s chlapama v hospodě?

            „Včera jsem viděl Felixovu milenku. Na fotce. Na internetu. Seděla na židli, měla roztažené nohy a byly jí vidět kalhotky. Záhadně se usmívala, její pohled byl nepřítomný, jako by hleděla kamsi za tento svět, do dálek tak nadpřirozených, tak metafyzických, že vymykají se běžnému smyslovému vnímaní,“ referoval jakýsi kumpán sedící se mnou u stolu.

            „Já tu fotku taky viděl. A pečlivě ji studoval, zkoumal, každý její detail. A tu najednou měl jsem před sebou mysteriózní obraz, v němž je geniálním umělcem zašifrováno to největší tajemství.

            Například úhel, ve kterém Felixova milenka rozevírala nohy, je tentýž, jaký svírá formace divokých husí letících na jih.

            A na jejích kalhotkách jsem našel, při tisícinásobném zvětšení, otisk stejné tváře, jaká je otištěna na turínském plátně.

            Ne, chlapi, já to říkám pořád, ta ženská není z tohoto světa!

            Je to anima, egyptská Isis i židovská Panenka Marie v jednom!

            Ano, Felixova milenka, Isis a Panenka Marie jsou jednou a toutéž osobou,“ vykládal kdosi jiný.

            „Ale největší záhadou je to, kdo ji vlastně živí.

            Felix sotva, tomu nevěřím.

            Hraním na klarinet se člověk dnes uživí sotva sám, natož aby ještě uživil milenku.

            Snad kdyby hrál na hoboj, to by se dalo ještě věřit, že ji živí.

            Hobojisté si dnes slušně vydělávají. A taky pastevci, dotacemi.

            Ale Felix na hoboj nehraje, ani není tichý pastevec.

            Ne, tu ženskou živí kdosi jiný!“ vykřikl další kumpán.

            „Ale kdo?

            Kdo ji živí!

            To je ta největší záhada!

            Kdo může živit takovou ženu?!“ zvedla se bouře zmatených hlasů, všichni se ptali, kdo může živit Felixovu milenku.

            Jen já jsem mlčel, ale v hlavě hučelo mi jako ve sněmovně.

            „Kdo ji živí! Kdo ji živí?“ vynořovala se z toho hukotu ta strašlivá otázka.

            A nejednou, najednou ten hukot v mé hlavě přestal, mé vědomí zalila jasná a příjemně teplá zář vše prostupujícího poznání.

            Vstal jsem a vykřikl: „Já ji živím! Já živím Felixovu milenku!“

            Hospoda utichla, i jejími okny začala se drát dovnitř jasná a příjemně teplá zář poznání.

            Všichni na mě hleděli, napřed nevěřícně, ale pod náporem té záře nevěřícný výraz v lidských tvářích tál, měnil se v chápavý úsměv.

            Konečně kdosi vykřikl, ukazuje na mě: „On je Mesiáš! On živí Felixovu milenku! On je optický kabel natažený mezi člověkem a bohem.“

            Tato jediná pravda začala se rozpínat jako vesmír. Rozpínat a zároveň zahušťovat jako černá díra. Bylo jí pohlceno vše, v mžiku stala se gigantickou, stala se Cestou i Životem.

            „Já živím Felixovu milenku!

            Jsem ten, po kterém přijde potopa, jen co dopije svoje pivo!“ křičel jsem vítězoslavně na celé kolo.

            Jak jsem se dostal domů, už si nevzpomínám.

            Ale když jsem se probudil, ležel jsem v kuchyni na kanapi, moje žena naklepávala vepřové řízky, dle všeho byla už neděle!

            „Felix se rozvádí. Aby si mohl vzít tu druhou. Už nebude jeho milenkou, ale zákonitou ženou,“ řekla mi manželka, když si všimla, že jsem se už probral.

            Odvrátil jsem hlavu po těch podivných slovech, zahleděl se do zdi, zarývaje bezmocně prsty do kanape. Pohled do zdi mne rychle otupil až do bezvědomí.

            Před malou chvilkou jsem opět přišel kdoví odkud k sobě.

            Zvláštní, moje žena pořád ještě klepe řízky, i když mám pocit, že jsem byl mimo celou věčnost.

            „Buch! Buch! Buch!“ je slyšet paličku, jak tluče do masa.

            Ale co když to už dávno není moje žena?

            Co když ten zvuk nevydává nic jiného než moje srdce, jež bylo vyňato z mého těla, co když to tak tluče ono?

            Musím se otočit, a zjistit jak to je!

            Ano, otočím se, a uvidím svou ženu, jak stojí u kuchyňské linky a naklepává řízky, nebo taky ne.

            A když ne, tak...