Adolf Hitler už tady není

Je to zvláštní pocit. Procházím se po židovských hřbitovech a mám pocit, že mě někdo pořád sleduje. A taky, že ano!

Ladik se rád prochází po židovských hřbitovech.

„Proč ne, vždyť na židovských hřbitovech není nic špatného. Já osobně se sice na nich necítím zrovna dobře, protože mi židovské náhrobky připomínají vykotlané zuby apokalyptické šelmy, které vylézají ze země jako z obnažených dásní.

Ale když se Ladik cítí na židovských hřbitovech dobře, ať se po nich prochází,“ říkal jsem si vždy.

Proto jsem Ladikova pozvání na procházku po židovských hřbitovech vždy s díky odmítal. Až letos, na silvestra, v poslední den roku, jsem si dodal odvahy.

„Příští rok nás zatáhne fialový hnus do války. Nejpozději v březnu se bude rukovat a jako potrava pro děla potáhneme do Srbska. Kdoví, jestli se vůbec vrátím. Půjdu se tedy podívat na židovský hřbitov s Ladikem aspoň teď, když mě pořád zve, ať mu udělám radost.

Silvestra na židovském hřbitově jsem ještě neslavil!“ řekl jsem, zapomínaje na to, že že Židé dnes žádný nový rok nemají.

Ale na tom mi stejně nezáleželo, pro všechny případy jsem si vzal do kapsy petardy, kdyby se naše procházka po židovském hřbitově protáhla až do nového roku, a pak vyrazil, nezanechávaje žádný vzkaz, kam jdu a s kým, měl jsem přece u sebe chytrý mobil, ze kterého se to dá zjistit během půlsekundy, kdyby se mi něco stalo.

Ladik už na mě čekal u vchodu. Byl oblečen jako vždy, snad jen jeho čepička připomínala jarmulku více než kdy jindy, jak jsem si dobře všiml. Já měl na hlavě zmijovku, ta taky nevypadala vůbec špatně. Řekl bych, že zmijovka byla na procházku po židovském hřbitově jako dělaná.

Vešli jsme na židovský hřbitov a mně neuniklo, jak Ladik najednou náramně ožil.

Připomínal mi, ovšemže vzdáleně, golema, kterému právě někdo strčil doprostřed čela šém. I když samozřejmě náhodou vím, že golem znamená osobu bez jakékoliv vůle, doslova beztvarou hmotu, schopnou plnit jen příkazy svého pána, proto jsem to nahlas neřekl, abych snad Ladika neurazil, protože Ladik si dokáže dohledat informace na internetu.

Místo toho jsem řekl, zčásti i proto, abych zahnal tíseň, která se mě zmocnila: „Svět ovládá osm rodin. Jejich jména netřeba říkat, protože jsou napsána zcela jistě na těchto náhrobcích.“

Ladik přikývl, řka: „Ano, není je třeba připomínat, protože jsou napsaná na těchto náhrobcích.“

Avšak moje vlastní slova měla zcela opačný efekt, než jsem předpokládal, protože tíseň se vůbec nerozplynula, jak jsem doufal a pevně věřil, ba právě naopak.

Proto jsem nahlas řekl: „Největší vinu na holokaustu nemá Hitler, ale Žid Roosevelt, protože odmítl přijmout židovské uprchlíky z Německa, vyjma Einsteina a Werfela, který v USA napsal knihu Hvězda nenarozených a taky vlastně i Píseň o Bernadettě, a nařídil přímo Hitlerovi, aby Židy zlikvidoval.

Četl jsem to v jedné knize. Jmenovala se Zrnko písku. Tam se to psalo. Hitlerovi nezbývalo nic jiného než Židy zlikvidovat, protože si to tak výslovně přál Roosevelt.

Víš co mi to připomínalo?

Připomínalo mi to covidový apartheid, kdy se neočkovaní taky masově vraždili, já sám jsem přežil to řádění schovaný v septiku.“

Ladik přikývl: „Ano, za smrt Židů je zodpovědný Roosevelt, nikdo jiný a za vaporizování neočkovaných Babiš.“

Ale moje tíseň opět nezmizela, ale místo toho se znova prohloubila, zatímco mě Ladik provázel ponuřejším a ponuřejším lesem vysokých židovských náhrobků.

Pochopil jsem, že tudy cesta nevede a tak jsem zažertoval: „Víš co by mě zajímalo, Ladiku?

Jaké pohlaví by napasovali ti kokoti z Bruselu na archanděla Gabriela?

A jaké na Ježíše, protože byl počat samozplozením a z toho důvodu neměl mužský chromozom?“

Ale můj žert nepadl na úrodnou půdu, protože Ladik místo toho řekl: „Adolf už tady není.“

Samozřejmě, že jsem řekl to, co mne hned napadlo: „Hitler?“

„Ne, Hitler ne, tento Adolf žil na jižní polokouli,“ odvětil Ladik.

„Hitler žil přece taky na jižní polokouli, v Jižní Americe. Američani mu tam vybudovali luxusní latifundii, kde mu nic nechybělo, Eva Braunová porodila Hitlerovi po válce dobře tucet dětí, a nejen ona, i spousta mulatek porodila Hitlerovi tu syna, tu dceru,“ řekl jsem.

„Ano, Hitler žil v Jižní Americe, stejně jako Fučík,“ přikývl Ladik, ale pak dodal, „jenže tento Adolf byl Žid.“

„Ale Hitler byl přece taky Žid,“ opáčil jsem.

„Ano, Hitler byl taky Žid, stejně jako Lenin a Masaryk, jediný, kdo nebyl Žid, je Stalin,“ přikývl Ladik a dodal, „ale tohoto Adolfa jsem znal osobně. Žil v Dominikánské republice.“

„Aha, už vím. Dominikánská republika, to je přece tam, kde tě znají všichni místní šašci,“ byl jsem konečně doma.

„Ano, všichni místní šašci mě tam znají, a taky kurvy,“ přikývl zamyšleně Ladik.

„Asi proto, že taky vypadáš jako Žid. Naštěstí, protože toho, kdo nepíše o Židech nevaporizují,“ řekl jsem a až pak jsem si uvědomil, že to, co jsem právě řekl, se mohlo Ladika nějak dotknout.

Ladik to ale zřejmě přeslechl, protože se zeptal: „Co myslíš, kam odcházejí Židé po smrti?“

„Do Božího království asi ne, to je jasné, to by Semín, ani Hájek nepřežili, protože jsou katolíci. Převtělovat se snad nepřevtělují, i když ani to nelze samozřejmě vyloučit. Asi nejpravděpodobnější je, že odcházejí rovnou do pekla, protože nikdy jinde si Albrightovou se Zelenským nedokážu představit.“

„Nechce se mi věřit, že by Adolf odešel do pekla. Nikdo, kdo pije rum a kouří doutníky, nemůže odejít do pekla,“ pronesl Ladik a zastavil se u obzvláště vysokého a těmi jejich klikyháky popsaného náhrobku, „myslím, že vím, kam odcházejí Židé po smrti.“

„Kam? Kam odcházejí?“ chtěl jsem vědět.

„Do Valhally. Židé po smrti odcházejí do Vallhaly, protože Heydrich byl Žid a divize SS byly taky z poloviny židovské,“ řekl docela vážně Ladik.

Musel jsem s ním souhlasit.

„Máš pravdu. To, co říkáš, zní docela logicky. A navíc je o tom na internetu k dohledání spousta důkazů, že Židé po smrti odcházejí do Valhally,“ souhlasil jsem a zvedl prst, „slyšíš? Petardy! Za chvíli je Nový rok a v březnu už rukujeme!“

A aniž bych na cokoliv čekal, začal jsem odpalovat petardy, abych přivítal nový rok, jak se sluší a patří.

Bylo jich asi sto, těch petard. Když jsem všechny odpálil, otočil jsem se na Ladika, abych se zeptal, jak se mu to líbilo.

Ale nikdo už vedle toho vysokého, klikyháky hustě popsaného náhrobku nestál…